Kniha Že by fakt zázraky autorka Marie Hovorková
Autorka knihy vypráví o sobě, o své nemoci a o tom, jak začala věřit v Boha a hlavně uvádí mnoho příhod, kdy byla svědkem pomoci z nebes.
Ukázka z knihy:
19. května 2001 jsem navštívila s K. a se S. rodinu mého strýce ve Lžovicích u Kolína. Jeho žena měla ale velké bolesti a tak jsem jí nabídla modlitbu. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že ona neví, že se ze mě stal člověk věřící. Eva souhlasila a naše počínání nijak nekomentovala. Po návratu domů jsem přemýšlela, co si asi tak Eva o mně pomyslí. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem měla věřící tak trochu za pošuky. Vzala jsem obálku a do ní vložila má svědectví a do Lžovic poslala s dovětkem, že snad po jejich přečtení mému chování Eva lépe porozumí. Po týdnu telefonoval „šokovaný“ strýc:
„Díky za knížku. Víš, nám po jejím čtení došlo, proč se Evě po vašem odjezdu v neděli tak nečekaně ulevilo. Všechny bolesti jí odešly, ale teprve až dnes víme proč.“
P:S. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl. (Bible)
Z jiné části knihy:
Čas od času chodím na elektromyograf, což je zařízení, které po nabodání jehel do svalu sleduje, jak jsou nervy ve svalech drážděny, jak se po nabodnutí jehly sval chová, zda se stáhne a jak. Zkrátka pro nás laiky je to zařízení, které dokáže změřit současnou situaci onemocnění. Když se pak dělá pravidelně, lékař pozná zlepšení či zhoršení stavu.
Právě proto, že mé onemocnění má prý teoreticky pouze zhoršující se tendenci, byla jsem pozvána na pravidelné přezkoumání stupně zhoršení. Trpělivě jsem snášela ostré jehly, které pan doktor zabodával podél všech čtyř končetin a na obrazovce odečítal grafy. Když bylo vyšetření u konce, lékař se usmál a pohlédl na mě omluvnýma očima:
„Ten stroj dnes blbne. Ono mi to zde ukázalo, že je váš stav lepší, než před dvěma lety. To je kravina. Že jó? Ach jó!!!“
Vzal grafy a hodil je do koše. Bylo to zvláštní. Já mu chtěla říct, že stroj neblbne, že mně pomáhá Ježíš Kristus, ale odvahu jsem nesebrala.
Prosím za mé uzdravení dál a dál prožívám jeden zázrak za druhým. Některé jsou malé, jiné obrovské. Vlastně nevím, zda mohu zázraky dělit na „malé a velké“. Ale z hlediska nás pozemšťanů jde někdy o pomoc drobnou, vlídnou a milou, jindy o ránu jako z děla.
Jsou to desítky chvil, kdy vím naprosto zřetelně, že mi Ježíš podal pomocnou ruku. Musím přiznat, že mé původní onemocnění se sice nezhoršuje, pouze mírně zlepšuje, ale vyléčeno v žádném případě není. Mnohdy jsou dokonce dny, že bych to všechno nejraději zabalila. Moji kolegové v práci znají moje slova, že mě zoufale bolí ruce i nohy už nazpaměť. Co ale není, může být. Já si to vysvětluji asi tak, že na „malé nemoci“ stačí málo modliteb, na „velké nemoci“ jejich halt musí být víc.
Krásné to čtení………