BETTY J. EADIEOVÁ
V NÁRUČI SVĚTLA
1992
Přeložila
Karla Snýdlová
Tato kniha je věnována:
Světlu, mému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu,
jemuž vděčím za všechno, co mám.
On je tím, kdo je mi oporou;
bez něho bych padla.
Mému báječnému manželovi Joeovi, který je živoucí
„skálou“, z níž jsem čerpala sílu a odvahu.
Mým osmi dětem: Donně Marii, Cheryl Ann,
Glennu Allenovi, Cynthii Carol, Josephu Leeovi,
Stewartu Jefferymu, Thomasu Brittonovi a Betty Jean.
Oni jsou „solí” mého života.
A konečně, ne však nakonec, mým osmi
vnoučatům: Kurtovi Andrewovi, Jessice Elizabeth,
Zacharymu Brittonovi, Natalii Kathleen, Stephanii
Leigh, Andree Megan, Jennifer Leanne a Keoně Marii.
Tito maličcí jsou drahokamy v mé koruně.
(0)
Poděkování
Mé největší uznání a láska patří mému manželovi. Nebýt jeho důvěry ve mě a jeho lásky, nikdy
bych tuto knihu nedokázala napsat. Vykonával většinu prací na počítači a zároveň mi dával
rychlokurz obsluhy PC. Navíc, bez ohledu na vlastní zájmy, upravoval můj rukopis. Jedl
polotovary a nosil bílé košile o jeden den déle, abych mohla trávit více času u klávesnice. Miluji
tě, drahoušku. Děkuji !
Lásku a uznání věnuji své drahé přítelkyni Nancy Carlisleové, jejíž srdce překypuje láskou nejen
ke Spasiteli, ale ke každému na potkání. Nancy mě naučila, jak projevovat lásku mnohem
otevřeněji. Prokázala své nadšení, s nímž pomáhá druhým i tím, že se mnou trávila bezpočet
hodin, cestovala se mnou na besedy, naslouchala znova a znova vyprávění o tom, co jsem zažila.
Nikdy ji to neunavovalo, stále mě podporovala a dodávala mi odvahu pokračovat v práci.
Nancy byla první, kdo mi v roce 1987 pomáhal vytvořit kostru této knihy. Nikdy ve víře v mé
schopnosti nezakolísala. Ani tehdy, kdy jsem své prvotní pokusy vzdala, abych mohla pečovat o
svého těžce nemocného otce až do jeho smrti v červenci 1991.
Jsem samozřejmě zavázána také Jane Barfussové, která třikrát navštívila moji přednášku a na
základě toho napsala článek „Duchovní svět“, jenž pojednával o mých zážitcích blízkých smrti.
Její práce doslova obletěla celý svět. Díky jejímu článku jsem se setkala s mnoha zajímavými
lidmi, kteří mi dodávali odvahu dokončit tuto knihu a zacházet do větších podrobností.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.3 vesmirni-lide.cz
(1)
Předmluva
Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to
jsem se deset let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovory s dětmi i dospělými, kteří
přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během operace a opětovném
návratu do života. Je to vlastně kniha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který poté, co
překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem
po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá
stejně úžasné tajemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.
Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až
budeme umírat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě
vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl
možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych
měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přežili klinickou smrt, jsem se
dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá
temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu
hezkého“.
Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak
vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou
důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti mozku, které nám
tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se
o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika
či jazyky.
Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washingtonské univerzitě a Dětské nemocnici v
Seattlu publikovala tyto poznatky v časopise Americké asociace dětských lékařů. Ačkoli výzkum
opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské nemocnice v
Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí
dosud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se podařilo odhalit v posledních dvou
desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchovní stejně tak jako
biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného
umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, národní ostuda - ženy a děti bez domova,
vyrůstá z nedostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden
na druhém.
V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou důležité a mají svůj význam. Vždy znovu a
znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přinášejí jednoduché a krásné
poselství: „Láska má moc nejvyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými
myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve
svých výtvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobodnou vůli. Zkrátka abychom
rozvinuli a rozšířili svůj život: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je
založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků
blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji:
„Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně
si pomáhali.“
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.4 vesmirni-lide.cz
Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný
příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani
žádný duchovní zážitek, který bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke
zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřovali. Určitě je poučením pro člověka, který
chce pochopit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty
Eadieové popisuje jednotlivé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže překlenout tajemno;
činí neznámé srozumitelným.
Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie.
Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku
nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila
pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání.
Vstoupila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí
stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“
Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zážitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli,
ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý
pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny
některých negativních zážitků blízkých smrti a proč některé lidi tyto zážitky hluboce znepokojují.
Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje,
proč se předčasně zemřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodlná tíha a chlad těla
jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radostné duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“
Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělosti, byla na něj díky své zkušenosti
připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože nejsou ovlivněny
náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim
potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na
pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Ježíšem a byl ke mně velmi milý.
Řekl mi, že ještě nenastal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pamatují mnohem
častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně
silná a celistvá.
Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízkého smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve
před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný
život. Tato myšlenka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smrti, který proniká
naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní záležitost;
nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to
byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila
Vesmír...“
Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvědomila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i
když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do
života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu
skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její
zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom odpověděla: „Je příjemné být k ostatním
příjemná.“
V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat
radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív ?“ Odpověď zněla: „Abys mohla
prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápání života. Vždyť
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.5 vesmirni-lide.cz
to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvědomil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem
se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.
Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dětství internátní školu. Před budovou se skvěl
velký nápis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztratila pochopení pro vlastní
duchovní víru a pohled do budoucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme
vytvořili z umírání. Proto pacienti odcházejí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti
přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už
netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také zapomněli, jak žít. Joseph Campbell,
přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po
násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapomněli jsme, že
naše obyčejné životy mají duchovní význam.
MUDr. Melvin Morse
(2)
První noc
Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z nemocničního pokoje před několika minutami,
ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v předvečer jedné z největších bitev svého
života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na
mysl. Proč jsou teď tak neodbytné ?
Byl večer,18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocnice, abych podstoupila operaci dělohy.
Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu
zdraví, odhodlala jsem se dle lékařovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto rozhodnutím
spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo
mě něco jiného, něco nedefinovatelného.
Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si
rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo
jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce i když jsme se mohli jít
bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás
připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i
správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou.
Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém
stolku a připravovaly velké polštáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám
pusu na dobrou noc a s halasem běžely nahoru do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že
jsme našli kousek nebe na Zemi.
Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve společnosti bytosti tak chápající a milující,
jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do
nemocnice a chtěl se mnou zůstat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nejstarší
dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plánovali krásnou večeři na Den díkůvzdání.
Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako
děvče naučila bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné události, která se mi přihodila v
nemocnici před mnoha lety a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejistotu.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.6 vesmirni-lide.cz
Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec říkával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to
nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za
manželku čistokrevnou příslušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem téměř neměla
možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým
rodičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.
První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a pořád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás
spalo čtyřicet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do postele své starší sestry Joyce.
Ležely jsme spolu a plakaly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řádová sestra na
noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji snažila
přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.
Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zápal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala
rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen
hořela. Přepadl mě pocit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vynořovala. Náhle
jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou skláněla.
Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu.
Zachumlala jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spokojenost. Její slova mě uklidnila.
Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.
Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla
jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě ? Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když
jsem měla na obličeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru
vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemocniční
lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk.
Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už
neležela v posteli, ale v něčí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bílým
plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fascinovaly. Jako by se třpytily světlem, které z
nich vycházelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem
prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých
pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, nechtěla jsem ho už nikdy opustit.
„Začala zase dýchat !“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost.
Převezli mě do velmi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla
jsem strach. Lékař rozsvítil a dopravili mě zpátky do původního pokoje.
Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztratili. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu
nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla ? Byla jsem šťastná, že se
zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala
jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem nechápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim,
jak doktor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým světlem ve vousech, který ke mně přišel a
držel mě na rukou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se
oázou lásky. Vzpomínky nikdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, prožívala jsem
znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.
Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila tyto vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů,
kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osaměla ve tmě a prožívala ty divné
pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usídlila se v mých
představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé
straně ? Kdybych zítra zemřela, co bych objevila ? Věčnou smrt ? Věčnost s pomstychtivým
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.7 vesmirni-lide.cz
Bohem ? Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh ? Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho
líčili v církevní škole.
Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budovy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými,
studenými místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dívčí a kolem školy byl plot. Uzavřeli
nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry
do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se
za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.
Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili.
Potom každá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v druhé na následující týden. Tyto
uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thelmu, které jsme říkali
Švíca, poslali do oddělení pro starší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty seřadily
a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka.
Na povel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhasla světlo a zamkla pokoj zvenčí. To,
že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala,
co bude, až mě nakonec přemohl spánek.
V neděli musely všechny děti do kostela, což poskytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na
druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probojovávala shlukem děvčat, abych
vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč
zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chování
v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem
stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla
jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.
Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu věcí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali
nám, že my, Indiáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že
řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám
pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často výprask krátkou hadicí a potom musela ještě
trestající jeptišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané
služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach
ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpělivý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může
třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu.
Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.
Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeova odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé
minuty. Slabé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před
očima jako noční můry z minulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamělostí se moje
mysl proháněla zákoutími dávných vzpomínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se
dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na
jiné a hezčí myšlenky.
Rozzářil se paprsek světla.
Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští metodisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který
jsem si první den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez představivosti lidé hynou.
Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dívat
do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil nápis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům
a psům vstup zakázán.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.8 vesmirni-lide.cz
Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné,
méně formální atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Naučila jsem se, že Bůh
neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z
minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se raduje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často
vykřikovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na jejich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem
poznala, že existují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem
byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.
V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kostel a příležitostně i Armádu spásy.
Nepřipadalo mi nejdůležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S
dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní
roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách
jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu.
Když mi bylo jedenáct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vychovatelky - řádové sestry,
jestli opravdu věří v Boha. Zdálo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi
jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho
existenci. Přikázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její příkaz jsem splnila, i když mi
bylo jasné, že se kvůli nedostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochybnila Boží existenci.
Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.
Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem
odhrnula závěsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze.
Od dětství to byla moje záliba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vycházel z mraku.
Strachy jsem zcepeněla. Světlo se pohybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátralo.
Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem
se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odvede s sebou a hříšníky spálí.
Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla
světlo reklamy na slavnost, která se měla v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v životě
s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.
Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračovalo. Pamatuji se na návštěvy kostelů
různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence,
že po smrti zůstane duše a tělo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí
hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a
temnoty, která bude následovat.
(3)
Tma houstne
Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď zatažené. Udělala jsem to já ? Znovu jsem se
podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se
zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat
ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáhla jsem se pro telefon. Za chviličku začal
zvonit a Donna, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v
pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno prima, že se
jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není doma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak
strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami ? Je ti dobře ?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“
ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky ! Dostaň ho sem tak rychle,
jak jen dokážeš ! Mé obavy vzrůstaly.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.9 vesmirni-lide.cz
Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mluvit s mámou ! Hele, dej mi telefon ! Řeknu
to tátovi !“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z
dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší
a vzdálenost mezi nemocnicí a naším domem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z
jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosobňovala celý můj život a fakt, že nejsem s
nimi, mě děsil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a samozřejmě i na manžela, začala
jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi
bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim
nemusela vracet.
Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nakonec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak
postrádala. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní rodinu, stane se mým prvořadým
zájmem a nejbezpečnějším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu svého muže milovat
a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Naše děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu
zestárneme.
V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne
v internátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala někoho, kdo se bude v době, kdy je v
práci, starat o její nejmladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem doma, abych pečovala
o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala
děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vracejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co
pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a
sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným
únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že
nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov.
Chtěla jsem muže, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude milovat bez ohledu na to, co
nás v životě potká.
Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala.
Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a
moje představy o potřebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedospělost a naprosto
rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem
cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se
vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho
trvání porodila čtyři nádherné děti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom
chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.
Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem.
Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy žila. I Joe byl rozvedený.
Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já,
také toužil po pevném rodinném svazku. Zdálo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti
chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.
Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to byla pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem
se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho
lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od
prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ a to v každém ohledu.
Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepidlem“, které nás drželo po celé ty roky
pohromadě. Stěhovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změnám přizpůsobovat i v
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.10 vesmirni-lide.cz
soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě
bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly druhořadé.
V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se
teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během našeho čtyřletého pobytu v
Texasu se narodili dva chlapci - Joseph a Stewart Jeffery.
Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty
oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku
požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené pocitům v
internátní škole, osamělosti dětství a nepovedeného manželství. Ale stále mi něco scházelo.
Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bohu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem,
že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho,
kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh
existuje a miluje své děti bez ohledu na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí,
jak boží lásku zapracovat do svého vlastního života nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem
tuto záležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc
nenadchl, hlavně kvůli jeho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se náboženství týká.
Respektovala jsem jeho názor, ale nepřestala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější náboženské
cítění. Zašli jsme do několika místních kostelů, ale protože nás ani jeden neuspokojil,
nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách náboženství nejistá.
Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem
je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i
acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a nechala
mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samotě se moje mysl upřela k operaci, která mě za
pár hodin čeká. Bude všechno v pořádku ? Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo
na operačním stole. Nepotká mě to také ? Vybavovaly se mi obrazy různých hřbitovů. Viděla
jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituály, o
kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se přijít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali
Bohu, že jsou světci ? Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky ? Ovládaly mě
stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.
„Máte po ruce ty prášky ?“ zeptala jsem se jí, když vešla. Zmateně se na mě podívala a potom
mi podala tablety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a zavřela dveře. Za chvilku jsem
začala být ospalá. Pomodlila jsem se a záhy usnula.