(4)
Druhý den
Ráno přišlo rychle, světlo se prodíralo kolem okrajů závěsů. Operace měla proběhnout v
poledne. Buď mohu vstát a několik hodin pročekat, nebo si dopřát ten luxus a spát dál. Pořád
jsem se ještě cítila otupená prášky, možná i vyčerpaná strachem a úzkostí z poslední noci. Jak
ranní světlo projasňovalo pokoj, pomalu jsem se uvolnila a zavzpomínala na svůj poslední pobyt
v nemocnici. Strach minulé noci byl ničím ve srovnání s tehdejšími hrůzami. Tentokrát aspoň
vím, co se bude dít.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.11 vesmirni-lide.cz
Joe odešel v roce 1967 od letectva, a tak jsme vybírali z mnoha nabídek, které dostal z civilního
sektoru. Počítače se staly novým průmyslovým oborem a jeho zkušenosti v dané oblasti mu
umožňovaly nastoupit tam, kam on bude chtít. Všichni společně jsme se rozhodovali, ve které
části Spojených států chceme žít. Nakonec jsme si vybrali severozápad, kde bylo místo u velké
letecké a kosmonautické společnosti. Zdálo se nám, že i místní podnebí bude příjemným
kontrastem k horkému a suchému klimatu v Texasu. A navíc to nebylo daleko od místa, kde žil
můj otec se svou manželkou.
Krátce po přestěhování jsem přišla do jiného stavu. Takové překvapení nás nepotěšilo. Protože
nám připadalo, že máme dětí právě dost, abychom je mohli pořádně uživit, používali jsme
antikoncepci. Navíc šest těhotenství mé tělo dost oslabilo a lékaři mi další dítě nedoporučovali.
Ve třetím měsíci jsem několikrát dostala křeče a krvácela jsem. Lékaři mě připravili na to, že asi
potratím. Díky tomu a dalším komplikacím došli k závěru, že o dítě brzy přijdu. Protože krvácení
nepřestávalo, vzali mě na týden do nemocnice. Čekali jsme na spontánní potrat. Brzy se
ukázalo, že marně, a jeden z lékařů mi doporučil umělé přerušení těhotenství. Tvrdil, že pokud
dítě donosím, bude pravděpodobně tělesně postižené. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Probrali
jsme to s Joem a rozhodli se pro operativní zákrok.
Den před plánovanou operací mě v nemocnici prohlédla jiná skupina lékařů a s potratem také
vyslovila souhlas. Už na odchodu poslední lékař prohodil: „Nechápeme, jak se tam ten chlapík
pořád drží.“ Zamrazilo mě a blesklo mi hlavou: Nedělej to. Musíš to dítě donosit. Ono se chce
narodit.
Joe za mnou přišel večer do nemocnice. Vyprávěla jsem mu, co jsem slyšela a snažila se
vysvětlit, proč mám pocit, že to dítě máme mít. Probírali jsme problémy s mým těhotenstvím a
jaké trápení znamená mít postižené dítě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale věděla jsem, že
bych nedokázala žít s vědomím, že jsem si to malé nenechala. Joe se mnou souhlasil. Později
jsme se setkali s lékaři a vysvětlili jim své pocity a pohnutky. Ohromilo je to. Tvrdili, že se
poškozený plod musí odstranit a že by moje řešení žádný lékař neschvaloval. Oni samozřejmě
také ne.
Druhý den mě propustili z nemocnice. Hledala jsem lékaře, který by se o mě postaral. Nakonec
jsem našla mladého muže, který právě začal po několika letech strávených u letectva
provozovat soukromou praxi. Díky společné minulosti cítil k Joeovi jistou sounáležitost a
souhlasil, že mě přijme za pacientku. Vyslovil určitou naději, že dítě bude žít. Ovšem bál se, že
se nenarodí s kompletně vyvinutými končetinami. Nařídil mi klid na lůžku a přidal seznam
příkazů, jimiž jsem se měla řídit.
Joe a děti byli úžasní. Starali se o domácnost a já jsem trávila dny studiem. Dokončila jsem
střední školu. Jak měsíce utíkaly, datum porodu se blížilo a můj strach stále vzrůstal. Připravili
jsme děti na možnost, že se miminko narodí deformované či bez nějaké části těla, že může i
zemřít. Navzájem jsme se s Joem snažili uklidnit tím, že jsme si připomínali mé pocity, které
vyvolala lékařova věta o tom chlapíkovi, který se pořád drží. Tehdy ještě otcové nesměli k
porodu a já jsem nedokázala snést představu, že budu tohle dítě rodit sama bez Joea. I když
nemocniční personál souhlasil s jeho přítomností na sále, obávali se možné Joeovy reakce.
Oznámili mu, že i v případě, že omdlí nebo se mu udělá špatně, budou se věnovat především
mně. Musel podepsat prohlášení, že za něj nenesou žádnou odpovědnost.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.12 vesmirni-lide.cz
Do porodnice mě přijali 19. června 1968. Tak strašně jsem se bála, že jsem se úplně klepala.
Joe stál na sále vedle mě, držel mě za ruku a hladil po hlavě. Měl na sobě zelenou halenu a tvář
zahalenou jako lékaři. Snažil se mě pohledem svých šedomodrých očí utěšit, ale podle pohybu
roušky jsem uhádla, že je stejně vyděšený jako já. Když porod začal, propletli jsme si pevně
prsty.
Jakmile se dítě narodilo, podívala jsem se porodníkovi přímo do očí. Okamžitě jsem poznala, že
měsíce strachu a obav byly zbytečné. Položil mi dítě na tělo, abych je mohla držet. Joe i já jsme
si miminko rychle prohlédli od hlavy k patě. Rozplakali jsme se. Náš syn byl tak dokonale zdravý
jako žádné jiné dítě na světě. Samozřejmě jsem si hned uvědomila, že se mi měl narodit a že i
on sám to strašně chtěl.
I když bych své rozhodnutí nikdy nezměnila, toto těhotenství mě hodně vyčerpalo. Během
příštích pár let jsem trpěla řadou problémů a lékař mi proto doporučil odstranění dělohy. Po
důkladném rozmýšlení a poradě s Joem jsem se rozhodla řídit se doktorovou radou. Určili mi
termín operace.
Teď; ráno před operací, přišla jiná sestra a dotkla se mě, aby mě probudila. Chtěla mi totiž dát
injekci, abych usnula a mohli mě připravit na operaci. Že mě probudila, abych zase usnula, mě
pobavilo. Asi bych se tomu zasmála, ale už jsem cítila účinek injekce - v žilách se mi rozlévalo
teplo. Za chvilku pravděpodobně přišel lékař, protože jsem slyšela jeho hlas: „Už je připravená
?“ Pak jsem se ponořila do tmy.
Přišla jsem k sobě až odpoledne. Můj operatér stál u postele a ubezpečil mě, že se zákrok zdařil
a že se budu brzy cítit fajn. Vzpomínám si, jak mě napadlo: To je báječné. Teď už smím
odpočívat, aniž si musím dělat hlavu s operací. Pak jsem znovu usnula.
V noci jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Byla jsem v pokoji sama. Druhá postel zůstala
prázdná. Stěny zdobily oranžovožluté pruhované tapety. Trochu křiklavé, pomyslela jsem si, ale
veselé. Zaznamenala jsem dva noční stolky, dvě skříně, televizi a velké okno vedle své postele.
Žádala jsem o místo u okna, protože od dětství trpím klaustrofobií. Venku byla tma a místnost
osvětlovalo jen noční světlo nad umyvadlem vedle dveří. Zazvonila jsem na sestru a požádala ji
o vodu. Řekla mi, že mi odpoledne dávali kousky ledu, ale to jsem si nepamatovala. Také mi
prozradila, že se tu na mě byl podívat manžel s několika přáteli. Ani na tuto návštěvu jsem se
nemohla upamatovat. Přesto jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadám, a neměla jsem
radost z toho, že mě bez mého vědomí někdo viděl. A ta moje noční košile! Když jsem se na
sebe podívala, zjistila jsem, že mi zakrývá jen to nejnutnější. Budu si muset s Joem promluvit.
V devět hodin jsem dostala léky. Až na trochu bolesti v místě operace jsem se cítila dobře.
Vzala jsem si prášky a pohodlně se uvelebila, abych se před spaním mohla chvíli dívat na
televizi. Musela jsem si zdřímnout, protože když jsem mrkla na hodiny, bylo půl desáté. Náhle se
mi zatočila hlava. Přepadla mě strašná chuť zavolat Joeovi. Našla jsem telefon a nějak se mi podařilo
vytočit číslo. Na náš rozhovor se nepamatuji. Dolehla na mě tak strašná únava, že jsem
měla jediné přání - spát. Povedlo se mi vypnout televizi a natáhnout si deku k bradě. Mrazilo mě
až do morku kostí a ještě nikdy jsem nebyla tak zesláblá.
(5)
Smrt
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.13 vesmirni-lide.cz
Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přestože hodiny stále ukazovaly půl desáté.
Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím
nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to
nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáhla vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem
vnímala nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.
Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat sestru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se
nedokázala pohnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V
hlavě mi jemně bzučelo. Nakonec mé tělo zůstalo bez života.
Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi
obrovský magnet vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto
zážitku nebylo nic nepřirozeného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od
stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku
nějaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k němu začala klesat. Protože jsem kdysi
pracovala jako sestra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dobře, jak vypadá mrtvola.
Jak jsem se blížila k obličeji, viděla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe samu. Na
posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco
jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte
zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy
neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše
vidí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepředu, zezadu i ze stran současně. Rysy se
mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná proto jsem se hned nepoznala.
Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyblivé. Fascinovala mě ta nová forma
existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od
jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem
opravdu já.
Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc
jsem to chtěla někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži.
Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly
nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sálalo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si
všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebála jsem se. Muži vypadali tak na
sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na
Zemi. Měla jsem dojem, že ve skutečnosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vnímala
jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moudrost. Myslím, že se přede mnou objevili v
kutnách právě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy
(hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.
Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to nechápala, protože jsem měla potíže pochopit
pojem věčnost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky představovala cosi v budoucnosti, ale
oni říkali, že se mnou byli věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na
mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „předtím“. Jak
se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to
rozrušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že
smrt je vlastně „přerod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá
se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším životě mými
nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se běV
NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.14 vesmirni-lide.cz
hem mého pobytu na Zemi stali mými strážnými anděly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco
navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.
Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se
nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu.
Všechny pocity a myšlenky přecházely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem
předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali
mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědění“. Nejlépe by se to dalo nazvat
telepatií, ale ani to nepostihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem
jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, jazyk
těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi
této dokonalé komunikace ducha téměř nulová.
Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci
týkající se přítomnosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodinu a bála se, že je moje
smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí ? Jak spolu budou děti vycházet ?
Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.
Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a dostat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech
čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachovala, že je ztratím. Nebo možná
oni mě.
Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a objevila jsem okno. Prošla jsem jím a
pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným
návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtelného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že
jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého
fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pevnými materiály. A
stejně to okno bylo zavřené.
Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila.
Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem
nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mířím. V okamžiku jsem
byla doma a vešla do obývacího pokoje.
Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl noviny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů,
protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich
dětí vlastně běžná procedura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komunikovat, ale zajímalo
mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési prohlédnutí,
jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budoucnosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí
žije na Zemi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem
se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na
Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato
svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu
vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své poslání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi
ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou
nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých
dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír.
Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už
jsem věděla, že mohou jít dál sami a tudíž mohu i já.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.15 vesmirni-lide.cz
Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo
odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká.
Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všechno odehrálo v
mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a čekali
na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla,
že ti tři mně nejdražší, mniši, se mnou nepůjdou.
Ozvalo se burácení.
(6)
Tunel
Když vás obklopuje nesmírná energie, víte o tom. I já jsem ji cítila. Místností se neslo hluboké
brumlání a svištění. Vnímala jsem tu skrytou sílu, pohyb, který se zdál být neúprosný. Ale
přestože ten zvuk a síla byly děsivé, obrňoval mě vůči nim příjemný pocit - téměř hypnotický.
Slyšela jsem zvonkohru či vzdálené zvony, které cinkaly v pozadí - nádherný zvuk, na který
nikdy nezapomenu. Začala mě obklopovat tma. Postel, světlo u dveří, celá místnost jakoby
potemněla a okamžitě mě do sebe jemně vtáhla obrovská vířící černá hmota.
Bylo to, jako by mě pohltilo obrovské tornádo. Neviděla jsem nic, pouze intenzívní, téměř
hmatatelnou tmu. Ta temnota znamenala víc než jenom nedostatek světla. Tak
neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy neviděla. Všechny smysly mi říkaly, že bych měla být vyděšená,
že všechny děsy mého dětství by se měly oživit, ale v té černotě jsem se cítila úžasně
spokojená a klidná. Vnímala jsem pohyb vpřed a zvuk víření slábnul. Ležela jsem s nohama
napřed a hlavou lehce nadzvednutou. Rychlost tak neuvěřitelně vzrostla, až mi blesklo hlavou,
že by se to nedalo poměřit ani světelnými roky Ale můj klid a pokoj také vzrostly, že bych tak
zůstala navždy. A věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych to učinit.
Uvědomila jsem si, že se mnou zároveň cestují i jiní lidé a také zvířata, ale dál ode mne.
Neviděla jsem je, ale vnímala jsem, že jejich zážitek je stejný jako můj. Necítila jsem k nim
žádný osobní vztah a věděla jsem, že pro mě nepředstavují žádnou hrozbu. Proto jsem si jich
brzy přestala všímat. Přesto jsem vnímala, že někteří se nepohybují vpřed jako já, ale v té
krásné temnotě jako by viseli. Buď po tom netoužili, nebo prostě nevěděli, jak postupovat vpřed.
Ale u nikoho to nevyvolávalo strach.
Začal proces léčení. Tou černou vonící masou pronikla láska a já jsem se ponořila hlouběji do
tepla a temnoty a těšila se z pocitu bezpečí a klidu. Pomyslela jsem si: To musí být údolí stínů
smrti.
Ještě nikdy v životě jsem nepocítila tak úžasný klid.
(7)
V náruči světla
V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavičku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu
a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě přitahovalo, ačkoli jsem znovu
cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát muže, z něhož
vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec
popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.16 vesmirni-lide.cz
Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně
se postavila.
Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopovalo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou
svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mého a moje bylo vtahováno
do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno
světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo
mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvětluje. A jak naše světla
splývala, cítila jsem, že jsem se dostala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.
V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatřila jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem
k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: „jsem doma, jsem doma. Konečně
doma.“ Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí,
že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všechny mé hříchy a
chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já
jemu.
Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš
Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí.
On byl život sám, láska sama, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem
překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje
duše si ho pamatovala.
Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu
otevřel náruč, nechal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla podívat do očí a řekl: „Tvoje
smrt byla předčasná, ještě nenastal tvůj čas.“ Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té
doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro,
ale vlastně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání,
důvod, který jsem sice neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.
Ještě nenastal můj čas.
Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla
důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Znamená to, že musím zpátky ?
Protestovala jsem: „Ne, já tě teď už nikdy neopustím.“
Chápal, co tím míním, a jeho láska ke mně a pochopení nezakolísaly. Mé myšlenky pádily dál:
On je Ježíš Kristus, bytost, které jsem se celý život bála ? Vůbec se nepodobá tomu, koho
jsem si představovala. Je plný lásky.
Začaly ve mně vyvstávat otázky. Chtěla jsem vědět proč jsem zemřela takto - ne předčasně, ale
jak se můj duch k němu dostal před soudným dnem ? Stále mě ovlivňovalo učení a víra mého
dětství. Jeho světlo naplňovalo moji mysl a moje otázky byly zodpovězeny vlastně předtím, než
jsem je stačila dokončit. Jeho světlo bylo vědění. Měl moc naplnit mě vší pravdou. Jakmile jsem
si to uvědomila a nechala světlo do sebe proniknout, otázky přicházely rychleji, než jsem si
myslela, že je možné. A stejně rychle následovaly odpovědi, které byly absolutní a kompletní.
Ve svých obavách jsem si špatně vyložila smrt a očekávala jsem něco jiného. Hrob nebyl nikdy
zamýšlen pro ducha, ale pouze pro tělo. Nesoudila jsem skutečnost, že jsem se mýlila. Jen jsem
cítila, jak můj omyl nahradila jednoduchá živoucí pravda. Pochopila jsem, že je to Syn Boží,
který je zároveň Bohem a který byl ještě před stvořením světa vybrán, aby se stal naším
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.17 vesmirni-lide.cz
Spasitelem. Rozuměla jsem nebo spíš pamatovala jsem si ho jako Stvořitele. Jeho posláním
bylo sestoupit na Zem a učit lidi lásce. To poznání nebyla otázka mých znalostí, ale spíše mých
vzpomínek, které vyvstávaly z doby dávno předtím, než jsem žila na Zemi a které byly při mém
porodu záměrně zakryty rouškou zapomnění.
Jak ze mě tryskaly další otázky, začala jsem si uvědomovat jeho smysl pro humor. Skoro se
smál, když mi navrhoval, abych zpomalila, protože se mohu dozvědět všechno, po čem toužím.
Ale já jsem chtěla znát všechno od začátku do konce. Svou zvědavostí jsem skoro mučila rodiče
a manžela - a občas i sama sebe - ale teď se to stalo požehnáním a já jsem se celá chvěla
svobodou poznání. Učil mě mistrovský učitel ! Díky svému chápání jsem se v okamžiku mohla
naučit celé svazky. Jako kdybych se podívala na knihu a hned ji celou pochopila, jako bych
jenom nečinně seděla a kniha sama se mi ukázala do posledního detailu, zepředu, zezadu,
zevnitř i zvenku, každý rozdíl či možný podnět. A to jedním rázem. Jakmile jsem pochopila jednu
věc, kladla jsem si další otázky a získávala odpovědi, vše navazující na sebe a vztahující se k
sobě, jako by všechny skutečnosti byly vnitřně propojeny. Slovo „vševědoucí“ pro mě nikdy
nemělo jasnější význam. Vědění mě prostupovalo. V jistém smyslu se stávalo mnou a
ohromovala mě vlastní schopnost chápat všechny záhady Vesmíru jednoduše jen tím, že jsem o
nich přemýšlela.
Chtěla jsem vědět, proč je na světě tolik církví. Proč nám Bůh nedá jen jednu církev, jedno ryzí
náboženství ? Odpověď jsem pochopila dokonale. Bylo mi řečeno, že každý z nás dosáhl
ROZDÍLNOU úroveň duchovního rozvoje a znalostí. Proto je každá osoba připravena pro
různou úroveň duchovního poznání. Všechna náboženství na celé Zemi jsou důležitá, protože
různí lidé potřebují právě to, co jednotlivé církve učí. Lidé jednoho vyznání zcela nechápou boží
evangelium jiného, a nikdy je nepochopí, ale to je stupněm k dalšímu poznání. Každá církev
naplňuje duchovní potřeby, které by asi jiná nedokázala. Žádná církev nedokáže uspokojit
požadavky všech na všech úrovních. Jakmile člověk dosáhne vyšší úrovně chápání Boha a
vnitřního rozvoje, může pociťovat nesoulad s učením své církve a pátrá po jiné filosofii nebo
náboženství, jež by naplnily tuto prázdnotu. Když se to přihodí, znamená to, že dosáhl dalšího
stupně vědění a že touží po další pravdě a vědění a po další příležitosti k rozvoji. A bude mu
dána každá nová příležitost se učit, umožněn každý krok na této cestě.
Takže jsem pochopila, že nemáme vůbec žádné právo kritizovat jakoukoli církev nebo
náboženství. V jeho očích jsou všechny stejně drahocenné a významné. Vybraní lidé s
důležitým posláním byli vysláni do všech zemí, do všech náboženství, do každého místa, kde je
život, aby mohli působit na druhé. V tom je úplnost evangelia, ale většina lidí toho nedosáhne.
Abychom tuto pravdu pochopili, potřebujeme naslouchat Duchu svatému a odpoutat se od
svého já.
Chtěla jsem se dozvědět, proč existuje na Zemi život. Proč tady jsme ? Jak jsem se koupala v
Ježíšově lásce, nedokázala jsem si představit, proč by jediná duše dobrovolně opustila ten
nádherný ráj a vše, co nabízel slova na prozkoumání, myšlenky na vytvoření a znalosti na
získání. Proč by chtěl kdokoliv přijít sem ? Jako odpověď jsem si vzpomněla na stvoření Země.
Vlastně jsem je prožívala, jako by se bytí znovu ustanovovalo před mýma očima. To bylo
důležité. Ježíš chtěl, abych si tuto znalost zvnitřnila. Chtěl, abych věděla, jak jsem se cítila, když
začalo stvoření. A jediný způsob, jak to udělat, bylo znovu mi to ukázat a nechat mě procítit to,
co už jsem jednou cítila.
Všichni lidé v podobě duchů ve světě před smrtelností se podíleli na stvoření Země. Třásli jsme
se na to, abychom se mohli účastnit. Byli jsme s Bohem, věděli jsme, že nás stvořil, že jsme
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.18 vesmirni-lide.cz
opravdu jeho vlastní děti. Náš rozvoj ho těšil a byl naplněn naprostou láskou ke každému z nás.
Byl s námi i Ježíš Kristus. Ke svému překvapení jsem pochopila, že Ježíš je jiná bytost než
Bůh, má své vlastní božské poslání. Ale Bůh byl otcem nás všech. Moje protestantská
výchova ve mně zakotvila, že Bůh Otec a Ježíš Kristus jedno jsou. Všichni jsme se shromáždili
a Otec nám vysvětlil, že čas prožitý na Zemi ovlivní náš duchovní růst. Každá duše, která měla
odejít na Zem, pomáhala při plánování podmínek na světě, včetně pravidel a smrtelnosti, které
nás budou ovládat. Zahrnovalo to fyzikální zákony, jak je známe, hranice našich tělesných a
duševních schopností, kterých bychom mohli dosáhnout. Pomáhali jsme Bohu při vytváření
rostlin a živočichů. Vše bylo stvořeno z duchovní podstaty dříve, než se to zhmotnilo - sluneční
systém, měsíce, hvězdy, planety, život na nich, hory, řeky, moře atd. Viděla jsem ten proces.
Abych tomu lépe porozuměla, Spasitel mi připomněl, že duchovní svět je jako jasný, ostrý
obraz, a Země jako tmavý negativ. Tato Země je pouze stín krásy a slávy té duchovní, ale
tu my potřebujeme pro svůj růst. Bylo důležité, že jsem pochopila, že na našich
pozemských podmínkách jsme se všichni podíleli.
Velmi často jsou naše tvořivé myšlenky důsledkem neviditelné inspirace. Mnohé z
významných vynálezů a dokonce i technický rozvoj se nejprve zrodily v duchovním světě díky
duchovním zázrakům. Jednotlivci na Zemi potom dostali inspiraci a vytvořili tyto vynálezy na
Zemi. Pochopila jsem, že existuje velmi živé a dynamické spojení mezi duchovním a
smrtelným světem a že pro svůj pozemský rozvoj duchovní svět potřebujeme. A také jsem
viděla, že oni jsou velmi šťastní, když nám mohou všemožně pomáhat.
V předzemském životě známe své poslání a dokonce si je můžeme zvolit. Naše postavení v
životě vychází z obsahu naší mise. Díky božskému poznání se můžeme odpovídajícím
způsobem na to, co nás čeká připravit. Spojujeme se s členy rodiny a přáteli, aby nám při plnění
našeho poslání pomohli. Jejich pomoc potřebujeme. Přicházíme dobrovolně, každý dychtí naučit
se a zažít vše, co pro nás Bůh stvořil. Vím, že každý duch, který se rozhodl sem přijít, musí být
chrabrý. Dokonce i ti nejzaostalejší z nás tady, jsou tam silní a odvážní.
Jednáme sami za sebe. Naše chování určuje, jakým směrem se náš život bude dále ubírat.
Kdykoli můžeme svůj život přesměrovat nebo změnit. Pochopila jsem, že to je rozhodující, neboť
Bůh slíbil, že nebude do našich životů zasahovat, pokud ho o to nepožádáme. A díky své
vševědoucnosti nám pomůže naplnit naše správné touhy. Byli jsme mu vděční za možnost
vyjádřit a procvičit si svobodnou vůli. To umožňuje každému z nás zažít velkou radost nebo
velký smutek, což je přímo ovlivněno našimi rozhodnutími.
Vlastně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že Země není naším přirozeným domovem, že z ní
nepocházíme. Potěšilo mě, že Země je pouze dočasným příbytkem v průběhu našeho
školení a že hřích není naší přirozeností. Duchovně jsme na různé úrovni světla, které znamená
vědění, a díky našemu božskému duchovnímu charakteru nás naplňuje touha po dobru.
Naše pozemské já je v neustálé opozici vůči tomu duchovnímu v nás. Viděla jsem, jak slabé je
naše tělo, ale ten souboj nikdy nekončí. Ačkoliv naše duchovní tělo je plné světla, pravdy a
lásky, musí nepřetržitě překonávat tělo fyzické. A právě to nás posiluje. Ti z nás, kteří jsou
opravdu vyspělí, nacházejí mezi svými těly DOKONALÝ SOULAD, který je požehnán
klidem a dává jim schopnost pomáhat ostatním.
Jako jsme se naučili dodržovat zákony stvoření, víme i to, jak využít tato pravidla pro vlastní
užitek, jak žít v harmonii s tvůrčími silami kolem sebe. Bůh dal každému z nás nějaký talent,
někomu vzhledem k individuálním potřebám větší, druhému menší. Využíváme ho, učíme se
pracovat se zákony, popřípadě je pochopit, a překonávat omezení tohoto života. Pokud tato
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.19 vesmirni-lide.cz
pravidla pochopíme, dokážeme lépe pomáhat ostatním. Ač dosáhneme v lidském životě
čehokoli, ztrácí to smysl, pokud motivem nebylo dobro druhých. Talent a schopnosti nám byly
dány, aby nám pomáhaly sloužit ostatním. Pomocí bližním duchovně rosteme.
Všemu vévodí fakt, že láska je tím nejvyšším. Bez lásky opravdu nejsme ničím. Jsme tu,
abychom druhým pomáhali, starali se, chápali i odpouštěli a sloužili jim. Jsme tu, abychom
milovali každého bez ohledu na to, jestli je bílý, žlutý, hnědý, hezký, ošklivý, hubený, tlustý,
bohatý, chudý, inteligentní nebo hloupý, protože nesmíme soudit podle zjevu. Každý duch má
nadání naplnit se láskou a vnitřní energií. Na začátku vlastní určitou míru světla a pravdy, které
mohou být dále rozvíjeny. Tyto jevy nedovedeme měřit. Pouze Bůh zná srdce člověka a
pouze on dokáže dokonale soudit. Zná naše duše, zatímco my vidíme pouze přechodnou
sílu nebo slabost. Díky svým vlastním omezením zřídka umíme nahlédnout do lidského srdce.
Každý projev lásky má cenu, ať je to úsměv, slůvko povzbuzení, drobnost nebo oběť. Těmito
činy rosteme. Ne všichni lidé jsou k pomilování, ale když se setkáme s někým, koho je těžké mít
rád, je to často proto, že nám připomíná něco, co nám vadí na sobě samých. Musíme milovat
své nepřátele - zbavme se zlosti, nenávisti, hořkosti, závisti a neochoty prominout. Tyto emoce
ničí naši duši. Budeme hodnoceni podle toho, jak jsme se chovali k ostatním.
Boží tvůrčí plány nás naplňují potěšením a boží láskou. Máme radost ze svého osobního
rozvoje, který nás na Zemi čeká, a ze šťastných vztahů, které si vytvoříme k sobě navzájem.
Potom se díváme, jak vznikla Země. Sledujeme, jak naše duchovní sestry a bratři vstoupili do
fyzických těl, aby se vrátili na Zem. Každý zažívá strasti a slasti, které mu pomáhají rozvíjet se.
Přesně si pamatuji, jak jsem pozorovala průkopníky, kteří táhli přes americké pláně plni radosti z
toho, že překonali těžké překážky a dokončili svoje poslání. Takový druh zkušenosti byl
umožněn pouze těm, kdo ji potřebovali. Andělé se radovali s těmi, kteří ve zkoušce obstáli, a
trápilo je, že jiní neuspěli. Někteří zklamali díky své vlastní slabosti, další kvůli chybám druhých.
Cítila jsem, že mnozí z nás, kteří tam nebyli, by se s těmito úkoly nevypořádali, že by se stali
mizernými průkopníky, působícími ostatním mnoho utrpení. Na druhé straně mnozí lidé tohoto
období by nedokázali překonat nástrahy přítomnosti. Jsme tam, kde potřebujeme být.
Jak mi všechna tato fakta docházela, postupně jsem pochopila dokonalost plánu. Všichni
dobrovolně pracujeme pro své postavení ve světě a každý z nás dostává víc pomoci, než
dokáže vnímat. V bezpodmínečné boží lásce, překonávající jakoukoli pozemskou lásku, se
ocitají všechny boží děti. Viděla jsem anděly, kteří stáli blízko nás, připravení okamžitě
přispěchat na pomoc. Těšily je naše úspěchy a radosti. Ale vše překonával Kristus, stvořitel a
spasitel Země, můj přítel, nejbližší přítel, jakého jsem kdy měla. Jako bych se rozplývala štěstím,
když mě držel v náručí a uklidňoval mě - konečně jsem doma. Dala bych veškeré své síly,
všechno, co mám, za to, abych se znovu ocitla v záři jeho lásky, abych se ocitla v náruči jeho
věčného světla.
(8)
Zákony
Stále jsem setrvávala u Hospodina a hřála se v jeho světle. Neměla jsem pocit, že jsem na
určitém místě, nevnímala jsem žádný prostor kolem ani další bytosti.
Proud otázek a odpovědí dál pokračoval. Náš dialog se vlastně zrychloval a rozšiřoval, až se
zdálo, že jsme probrali všechny stránky existence. V duchu jsem se vrátila k zákonům, které zde
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.20 vesmirni-lide.cz
platí. Začaly do mě proudit boží znalosti a cítila jsem Pánovu radost z toho, že se se mnou o ně
může podělit.
Existují mnohé zákony - duchovní, fyzické a všeobecné. O mnohých z nich jsem měla pouze
matné tušení. Všechny zákony byly vytvořeny, aby splnily svůj účel, a doplňují se
navzájem. Když je poznáme a naučíme se, jak využívat jejich kladné a záporné síly, získáme
moc překračující hranice našeho chápání. Pokud kterýkoli z nich porušíme, postupujeme proti
přirozeným příkazům, hřešíme.
Vše stvořila duchovní síla. Každou drobnost, každou částici obdařila vlastní inteligencí, duchem
a životem. A tedy i schopností prožívat radost. Každý element je nezávislý a koná sám za sebe,
odpovídá se zákonům a silám kolem sebe. Když k nim promluví Bůh, odpovídají a těší je, že ho
mohou poslouchat. Prostřednictvím přírodních sil a zákonů stvoření vytvořil Hospodin Zemi.
Když budeme žít v pravdě těchto zákonů, budeme opětovně požehnáni a získáme další
vědomosti. Ale porušení zákonů, „hřešení“ nás oslabí a může zničit vše, čeho jsme do té doby
dosáhli.
Pokud jde o hřích, platí příčina a následek. Díky své činnosti si vytváříme řadu vlastních trestů.
Pokud například znečišťujeme životní prostředí, pácháme „hřích“ proti Zemi. Potom sklízíme
přirozené následky porušení zákona života. Můžeme tělesně zeslábnout nebo zemřít, můžeme
totéž způsobit i druhým. Existují také prohřešky vůči tělu, kupříkladu přejídání, nedostatečná
výživa, málo tělesného pohybu, zneužívání drog (to jsou všechny látky, které nejsou v souladu s
uspořádáním našeho těla) a ostatní činnosti znehodnocující tělo. Žádný z těchto „hříchů“ není
horší než druhý. Jsme za svá těla odpovědní.
Každý duch vlastní své tělo. Jsme smrtelní, ale NÁŠ DUCH je musí kontrolovat, ovládat
chutě a vášně. Vše z duchovní sféry se projevuje na těle, které se snaží přimět ducha, aby
přestoupil pravidla. Duch v nás se rozhoduje a vládne. Abychom se stali tak dokonalí, jak jen
může smrtelná bytost být, potřebujeme dosáhnout harmonie mysli, těla a ducha. Abychom v
duchovním světě docílili bezchybnosti, musíme k této souhře přidat lásku, jakou byl nadán
Ježíš, a smysl pro spravedlnost.
Chtěla jsem výskat radostí, když jsem to pochopila. Rozuměla jsem tomu a Ježíš věděl, že jsem
se naučila všemu, co mi ukázal. Znovu otevřel mé duchovní oči a spatřila jsem mnohé vesmíry,
které stvořil a v nichž ovládá každou jednotlivost. Vládne zákonům, energii i hmotě. V našem
světě působí DOBRÁ i ŠPATNÁ ENERGIE a obě jsou podstatné pro stvoření a růst. Tyto
síly mají VLASTNÍ INTELIGENCI a řídí se NAŠÍ VŮLÍ. Jsou to ochotní služebníci. Ovšem
Bůh nad nimi má absolutní moc. Kladná energie je v podstatě přesně tím, za co ji považujeme:
světlo, dobrota, laskavost, láska, trpělivost, dobročinnost, naděje a další. A zápornou energii
představují; temnota, strach (nejmocnější Satanův nástroj), nenávist, nelaskavost,
netolerantnost, sobectví, beznaděj, zbabělost a podobně.
Kladná a záporná energie působí proti sobě. Pokud si je vezmeme za své, stanou se našimi
sluhy. Kladná přitahuje kladné a záporná záporné. Světlo je lákáno světlem, temnota miluje
temnotu. Když se navíc nabijeme kladně nebo záporně, začneme se spojovat se stejně
orientovanými bytostmi, jako jsme sami. Ale MY SI VOLÍME, JACÍ BUDEME. Jednoduše,
pokud myslíme a mluvíme pozitivně, přitahujeme kladnou energii. To je příklad. Viděla
jsem, že lidi obklopuje různá energie, že jejich slova vlastně ovlivňují silové pole kolem
nich. Právě slova - chvění ve vzduchu - přitahují jeden nebo druhý druh energie. Lidské
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.21 vesmirni-lide.cz
touhy účinkují stejně. V myšlenkách je síla. Vytváříme tak své okolí. Fyzicky to trvá jistý
časový úsek, ale duchovně vše probíhá okamžik. Pokud pochopíme sílu svých myšlenek,
budeme si je lépe hlídat. Když porozumíme strašlivé síle svých slov, budeme dávat
PŘEDNOST TICHU. Myšlenkami a slovy tvoříme svoji sílu nebo slabost. Naše nedostatky
a štěstí začínají v našem srdci. Vždycky můžeme nahradit záporné kladným.
Protože myšlenky mohou tuto vnitřní energii ovlivnit, jsou zdrojem stvoření. Každá tvůrčí
práce začíná v srdci. První musí být myšlenka. Schopní lidé dokážou využít vlastní
představivosti k vytváření nových věcí. Ať už nádherných nebo strašlivých. Někteří z nás přicházejí
na Zem se silně rozvinutou představivostí. Mnozí ji ovšem zneužijí a využívají negativní
energii k vytváření nebezpečných věcí. Ty a slova dokáží ničit. Jiní směrují představivost
pozitivně ke zlepšení podmínek pro ostatní. Ti opravdu tvoří štěstí a jsou požehnáni. Ve
výtvorech mysli je doslovně síla. Myšlenky jsou činy.
Pochopila jsem, že život žijeme nejplněji v představách, že ironicky je představivost klíčem ke
skutečnosti, To bych nikdy nepředpokládala. Jsme sem posláni, abychom žili plně a bohatě a
našli štěstí ve vlastní tvořivosti. Ať už jsou to myšlenky nebo věci, city či zkušenosti. Máme si
vytvořit vlastní život, procvičovat schopnosti a zažít jak neúspěch, tak úspěch. Jsme nadáni
svobodnou vůlí, abychom rozšířili a zvelebili svou existenci.
LÁSKA JE TO NEJVYŠŠÍ, MUSÍ VLÁDNOUT. Láska vždy ovládá ducha, a toho je třeba
posilovat, aby vedl mysl a tělo. Přirozený příkaz lásky nacházíme všude. Především musíme
MILOVAT STVOŘITELE. To je ten nejvyšší cit, jakého jsme schopni (ačkoli to nemusíme vědět,
dokud se s Ním nesetkáme). Je nevyhnutelné, abychom MĚLI RÁDI SAMI SEBE. Bez pocitu
lásky k sobě by láska, kterou vrátíme k druhým, byla pouhou náhražkou. Když spatříme světlo
Krista v sobě, spatříme je i v druhých a nebudeme schopni nemilovat část Boha v nich.
Obklopená absolutní láskou Spasitele jsem vzpomínala, jak jsem se ho jako dítě bála, a tak
jsem se mu vlastně vzdalovala. Když jsem si myslela, že mě nemá rád, upírala jsem mu svou
lásku. On se nikdy nepohybuje. Je jako Slunce v naší Galaxii. Tak jsem kolem něho kroužila,
někdy blíž a jindy dál. Ovšem jeho láska nikdy neochabla.
Jistí lidé mi v tomto vzdalování pomáhali, ale necítila jsem vůči nim hořkost, ani jsem je
neodsuzovala. Muži a ženy, kteří nade mnou měli moc, se modlili k záporným silám a učili
lásce k Bohu pomocí strachu. Vytknuli si kladné cíle, ale používali záporné nástroje. Kvůli
svým obavám užívali hrůzu i k ovládání druhých. Dali slabším na srozuměnou, že budou věřit v
Boha, budou se Boha bát - nebo půjdou do pekla. To mi bránilo Hospodina opravdu milovat.
Strach je opakem lásky a Satanovým nejlepším pomocníkem. Dokud jsem se Boha bála,
nemohla jsme ho opravdu milovat, nedokázala jsem čistou láskou milovat samu sebe ani druhé.
Zákon lásky byl porušen.
Kristus se na mě stále usmíval. Těšila ho moje radost z učení a moje rozrušení z toho, co jsem
zažívala.
Teď už vím, že Bůh existuje. Již nevěřím jen ve vesmírnou sílu, protože jsem se setkala s tím,
kdo je za tou silou. Viděla jsem milující bytost, která vytvořila vesmír a dala mu veškeré vědění.
Vládne tomuto poznání a kontroluje jeho sílu. Naprosto jsem chápala, že Bůh chce, abychom se
stali takovými, jaký je on sám, že nám dal božské vlastnosti jako schopnost lásky. Vlastně nás
chce motivovat vidinou nebe a pokud věříme ve vlastní schopnosti, můžeme něco udělat.
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.22 vesmirni-lide.cz