(17)
Modlitba
Když jsem se dozvídala o lidskosti a o nebeském významu každé duše, cítila jsem zahanbení.
Žíznila jsem po dalším světle a poznání. Nebesa se opět svinula a já jsem uviděla zeměkouli
kroužící ve vesmíru. Ze Země vystřelovala světla jako z majáku. Některé bylo zřetelné a řítilo se
k nebi jako jasný laserový paprsek. Jiné připomínalo slabé blikání kapesní svítilny a další byla
pouhá jiskřička. Velmi mě překvapilo, že ty záblesky energie představovaly modlitby lidí.
Dívala jsem se na anděly pospíchající na modlitby odpovědět. Pomáhali ze všech sil a při svém
poslání doslova pluli od osoby k osobě, od modlitby k modlitbě, naplněni láskou a radostí z
práce. Těšilo je, že nám mohou pomáhat a zvláště se radovali, když se někdo modlil tak
intenzívně a s dostatkem víry, že směli reagovat okamžitě. Vždy odpovídali nejdřív na jasné a
zářivé prosby a potom postupně na jednu za druhou, až žádná nezbyla. Postřehla jsem, že
opakující se pokrytecké modlitby vydávají jen velmi málo světla nebo vůbec žádné a mnohé z
nich jsou němé.
Řekli mi jednoznačně, že všechny modlitby obsahující prosbu dojdou vyslyšení. Když máme
nějakou obrovskou potřebu nebo se modlíme pro dobro ostatních lidí, paprsky letí přímo a jsou
hned vidět. Neexistuje významnější modlitba než matky za své děti. To jsou nejryzejší prosby,
protože v sobě mají velkou naléhavost a občas i pocit zoufalství. Matka má schopnost dát své
srdce svým dětem a neodvolatelně zapřísahat Boha, aby pro ně něco udělal. Nám všem je
dána schopnost přiblížit se svými modlitbami k Bohu.
Jakmile vyslovíme prosbu, musíme se od ní odpoutat a věřit, že Bůh má tu moc a odpoví na ni.
Všechny naše potřeby zná a jen čeká, kdy ho požádáme o pomoc. Disponuje veškerou silou,
díky níž může modlitby vyplňovat, ale omezují ho jeho vlastní zákony a naše vůle. Musíme mu
věřit. Pokud ho o něco požádáme a nebudeme mít pochybnosti, dočkáme se.
Naše modlitby za ostatní mají obrovskou moc, ale mohou být splněny, jestliže neomezují
svobodnou vůli druhých - nebo na tak dlouho, dokud nepoškozují jejich potřeby. Bůh nás musí
nechat jednat samostatně, ale také nám chce všemožně pomoci. Pokud víra našich přátel
slábne, síla našeho ducha je může doslova pozvednout. Když někdo onemocní, naše modlitby
plné víry mu často mohou poskytnout sílu k uzdravení jestliže ta nemoc nepatří mezi zážitky
potřebné k jeho růstu. Pokud se zdá, že se jeho konec blíží, nesmíme zapomenout požádat o
vykonání boží vůle, jinak bychom osobě, která prochází přerodem, mohli ublížit konfliktem
zájmů. Dosah naší pomoci druhým je nezměrný. Dokážeme udělat pro své rodiny, přátele a
ostatní lidi mnohem víc, než si vůbec umíme představit.
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.34 vesmirni-lide.cz)
Vše vypadá tak jednoduše - zpočátku na můj vkus až příliš. Vždy jsem považovala modlitbu za
cvičení, které musí trvat hodiny. Myslela jsem si, že Pána otravujeme a musíme v modlení
pokračovat tak dlouho, až se něco stane. Vytvořila jsem si vlastní systém. Požádala jsem o
něco, co jsem považovala za nutné. Potom jsem se uchýlila k podplácení, narážkám na to, že
mi má pomoci ve svém vlastním zájmu. Pokud jsem neuspěla, začala jsem prosit, nabízet mu
zvláštní důkazy poslušnosti nebo obětování, abych si získala jeho požehnání. Zoufale jsem
škemrala; a když jsem zase neměla úspěch, rozzuřila jsem se. Tento postup způsobil, že jsme
získala mnohem méně odpovědí na své modlitby, než jsem doufala. Teď už chápu, že tento
způsob byl ukázkou pochybností. Tyto triky pramenily z nedostatku víry v jeho ochotu, byly
založené na samotné hodnotě mých potřeb. Pochybovala jsem, jestli je spravedlivý nebo vůbec
schopný a dokonce jsem si nebyla ani jistá, jestli mi naslouchá. Všechny tyto pochybnosti
vystavěly mezi mnou a Bohem překážku.
Bůh nejenže naše modlitby slyší, ale ví o našich potřebách velmi dobře a daleko dříve než my.
On a jeho andělé ochotně odpovídají na naše prosby. Bůh má nedosažitelnou výhodu. Zná naši
minulost, budoucnost i vnitřní potřeby. Ve své bezbřehé lásce reaguje na naše požadavky v
souladu s touto vnitřní a vševědoucí perspektivou. Splňuje dokonale všechny modlitby. Teď už
vím, že nemusím své prosby opakovat stále dokola, jako bych předpokládala, že mi nerozumí.
Potřebuji pouze víru a trpělivost. Dal nám svobodnou vůli a my necháváme na jeho vůli, jak
bude zasahovat do našeho života, pokud ho přizveme.
Je důležité poděkovat Bohu za vše, co dostáváme. Vděčnost je věčná ctnost. Musíme pokorně
žádat a máme vděčně přijímat. Čím víc vděku za jeho požehnání cítíme, tím šířeji otevíráme
cestu pro další požehnání. Překypuje touhou obdařit nás. Jestliže otevřeme svoje srdce a mysl,
abychom mohli přijímat jeho požehnání, budeme i my naplněni až po okraj. Budeme vědět, že
žije. Můžeme se podobat andělům a pomáhat potřebným. Při modlitbách a službě bude naše
světlo vždycky zářit. Služba je tím olejem v našich lampách, který se vytváří soucítěním a
láskou.
(18)
Shromáždění mužů
Mí průvodci stále čekali na zahradě a jakmile jsem si opět uvědomila své okolí, výhled na
zeměkouli se uzavřel. Odvedli mě do velké budovy. Když jsme do ní vstoupili, zapůsobila na mě
vybranou krásou. Domy tam jsou vskutku dokonalé; každá křivka, každý úhel a detail dokonale
doplňuje vnitřní strukturu, vytvořenou a procitovanou celistvost či správnost. Každá stavba,
každý výtvor je uměleckým dílem.
Odvedli mě do nádherné místnosti, v níž u delší strany ledvinovitě tvarovaného stolu seděla
skupina lidí. Přivedli mě k nim a postavili do výřezu ve stole. Téměř okamžitě mě praštilo do očí,
že tam sedělo dvanáct osob - mužů - ale žádná žena.
Jako poměrně nezávisle přemýšlející člověk jsem citlivá na postavení ženy ve světě. Zajímala
jsem se o rovnoprávnost a poctivé jednání a měla jsem velmi vyhraněné názory na schopnost
soutěžit s muži a na rovnoprávně postavení žen ve většině situací. Mohla bych na tento koncil
mužů reagovat nelaskavě, kdybych se nenaučila novému pohledu na rozdílné role muže a ženy.
Začala jsem to chápat již předtím, když jsem se stala svědkem stvoření Země. Viděla jsem
rozdíly mezi Adamem a Evou. Adam byl mnohem spokojenější s podmínkami v rajské zahradě,
ale Eva byla neklidná. Toužila po mateřství tak silně, že byla ochotná riskovat smrt, aby toho
dosáhla. Eva nepodlehla pokušení, spíš se vědomě rozhodla, čímž vytvořila podmínky nezbytné
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.35 vesmirni-lide.cz
pro svůj další rozvoj. Nakonec využila svých sil, aby Adama přiměla ochutnat ovoce ze stromu
poznání. Tak přivedli lidstvo ke smrtelnosti, nutné pro plození dětí ale také pro smrt.
Viděla jsem Ducha svatého, jak spočívá nad Evou a pochopila jsem, že role ženy ve světě bude
vždycky jedinečná. Emocionální struktura ženě umožňuje větší vnímavost k lásce. Role matky jí
dovoluje zvláštní vztah s Bohem, neboť oba jsou stvořitelé.
Ženy čelí nebezpečí pocházejícímu od Satana. Ten ve světě užívá stejná pokušení jako v rajské
zahradě. Sváděním žen ničí rodiny a díky tomu i lidskost. To mě zneklidnilo, ale je to pravda.
Jeho plán je zřejmý - napadat ženy prostřednictvím jejich nepokojnosti, využít síly jejich emocí -
stejných, které daly Evě sílu pohnout s příliš spokojeným Adamem. Napadá vztahy mezi
manžely, vzdaluje je od sebe, využívá přitažlivosti mezi pohlavími i nenasytnosti, aby je zničil.
Rozbité rodiny ničí děti, a ženy klesají pod tíhou strachu a snad i pocitu viny za to, že se jejich
manželství rozpadají a ze strachu před budoucnosti. Satan potom užívá strach a vinu, aby zničil
božské poslání žen na Zemi. Když Satan získá ženu, muž ji bude jednoduše následovat. Tak
jsem začala chápat rozdíl mezi úlohou ženy a muže a pochopila nezbytnost i krásu těchto rolí.
Díky tomuto novému úhlu pohledu ve mně sněm složený pouze z mužů nevyvolával žádnou
reakci. Přijala jsem skutečnost, že oni i já máme vlastní role. Z mužů vyzařovala láska ke mně a
měla jsem mezi nimi okamžitě pocit klidu. Jeden z nich ke mně promluvil. Konstatoval, že jsem
zemřela předčasně a musím se tedy vrátit na Zem. Vnímala jsem, že je důležité, abych se
vrátila a splnila své poslání, ale z hloubi srdce jsem tu myšlenku odmítala. Zde je můj domov a
žádné důvody mě nepřesvědčí, abych ho opustila. Ten muž se mě zeptal, jestli chci vidět svůj
život. Ten dotaz zněl spíš jako rozkaz. Váhala jsem. Nikdo totiž nechce, aby se v tomto prostředí
dokonalé čistoty a lásky promítala jeho smrtelná minulost. Radili mi, že je to pro mě důležité.
Nakonec jsem souhlasila. Na jedné straně zazářilo světlo a cítila jsem Spasitelovu lásku.
Ustoupila jsem doleva, abych se mohla dívat. Na místě, kde jsem předtím stála, se odvíjel můj
život ve formě, kterou bych mohla nazvat dokonalým hologramem, ale řítil se neuvěřitelně
rychle. Vyrazilo mi to dech, protože jsem dokázala v momentě přijímat spoustu informací.
Vnímala jsem mnohem víc, než jsem si pamatovala, že by se při každé příležitosti událo.
Nejenže jsem znovu prožívala všechny své emoce, ale zažívala jsem i pocity ostatních lidí
kolem sebe. Věděla jsem, co si o mně mysleli a co ke mně cítili. Takže jsem nyní viděla události
jasně a v novém světle. „Ano,“ říkala jsem si. „Teď to chápu. Ale koho by to napadlo ? A
samozřejmě, to dává smysl.“ Ovšem, jaké jsem způsobovala druhým rozčarování ! Hrbila jsem
se pod jejich pocity zklamání, jež mě naplňovaly a míchaly se s mojí vinou. Rozuměla jsem
všemu utrpení, které jsem způsobila a prožívala je na vlastní kůži. Začala jsem se třást. Moje
špatná povaha zavinila spoustu bolesti. Dívala jsem se na své sobectví a mé srdce volalo po
úlevě. Jak jsem jen mohla být tak bezohledná ?
Uprostřed bolesti jsem ucítila lásku, kterou ke mně rada chová. Dívali se na všechno s
pochopením a účastí. Brali v potaz, jak jsem vyrůstala, co mě učili, jak mě druzí zraňovali, jaké
příležitosti jsem dostala, nebo nedostala. Sněm mě nesoudil. Soudila jsem, se sama. Jejich
láska a milosrdenství byly absolutní. Úcta, kterou ke mně chovali, byla neotřesitelná. Zvlášť když
začala další část mého života, cítila jsem vděk za jejich lásku.
Ukázali mi „efekt čeření“, jak to nazývali. Často jsem udělala lidem něco špatného a oni pak v
mnoha případech opláceli dalším stejnou mincí. Řetězec pokračoval od oběti k oběti jako kruh
padajících kostek domina, až se nakonec vrátil na začátek - ke mně, k útočníkovi. Vlny se
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.36 vesmirni-lide.cz)
vracely nazpátek. Napadla jsem mnohem víc lidí, než jsem si myslela a moje bolest narůstala až
k nevydržení.
Přistoupil ke mně Spasitel překypující účastí a láskou. Jeho duch mi dodával sílu. Prý se
hodnotím příliš
přísně. „Jsi na sebe příliš tvrdá,“ řekl. Pak mi ukázal obrácenou stranu efektu čeření. Když jsem
byla laskavá, když jsem učinila něco nesobeckého, zase jsem způsobila čeření. Přítel, ke
kterému jsem se hezky zachovala, se choval stejně k dalšímu člověku a řetěz se opakoval. Díky
tomu drobnému činu se rozrostla láska a štěstí v životě druhých. Jejich štěstí mohutnělo a
kladně ovlivňovalo jejich životy, někdy i významně. Radost nahradila mou bolest. Cítila jsem
lásku a štěstí, které prožívali. A to vše kvůli prosté laskavosti. Napadla mě mocná myšlenka a
opakovala jsem si ji pořád dokola: „Láska je opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je
opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je radost !“
Vypadalo to tak prostě. Když budeme laskaví, budeme šťastní. Náhle mě napadlo: Proč jsem to
nevěděla už dřív ? Ježíš nebo někdo z mužů promluvil a jeho odpověď mě hluboce oslovila.
Pronikla do nejhlubší části mé duše, změnila navždy můj názor na překážky a protivenství:
„Potřebuješ záporné zkušenosti stejně jako kladné. Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat
smutek.“
Všechny moje zážitky nyní získaly nový význam. Vlastně jsem v životě neudělala žádnou
opravdovou chybu. Každý zážitek byl prostředkem k dalšímu růstu. Každá nepříjemnost mi
umožnila získávat více znalostí o sobě, dokud jsem se nenaučila, jak se omylům vyhýbat. K
mému rozvoji přispěla i schopnost pomáhat druhým. Mnoho událostí zařídili i moji strážní
andělé. Některé věci byly smutné, jiné radostné, ale všechny vypočítané tak, aby mne přivedly
na vyšší úroveň poznání. Během všech potíží mě mí strážci neopouštěli, naopak snažili se ze
všech sil pomoci mi. Podle potřeby mě obklopovala jednou spousta, jindy jen pár andělů. Při
zpětném pohledu na svůj život jsem si uvědomila, jak často jsem chybovala opakovaně, znovu a
znovu zraňovala, než jsem se konečně ponaučila. Čím víc jsem se dozvěděla, tím více se přede
mnou otevíralo dveří k dalším příležitostem, a to doslova. Mnohé z toho, co jsem považovala za
vlastní aktivitu, jsem dokončila díky božské pomoci.
Tak se přehled mojí smrtelné existence změnil z nepříjemného zážitku ve velmi kladnou
zkušenost. Můj názor na sebe samu se úplně změnil, dívala jsem se na své hříchy a přestupky v
mnohorozměrném světle. Ano, byly bolestné pro mě i pro ostatní, ale jejich prostřednictvím jsem
se dále učila, napravovala své myšlení a chování. Hříchy se odpouštěním smazávají. Jakoby je
překrylo nové porozumění, nový životní směr. To nové chápání mě dovede k tomu, že se
hříchům přirozenou cestou vyhnu. Ačkoli hřích mizí, vzdělávací část zážitku zůstává. Proto mi
odpuštěné hříchy pomáhají růst a zlepšují schopnosti pomáhat druhým.
Tato rozšířená znalost mi opravdu dala novou perspektivu, kterou jsem potřebovala, abych
odpustila sama sobě. V tomto bodě začíná schopnost odpouštět druhým. Pokud nedokážu
promíjet sobě, nedokážu skutečně promíjet druhým. A já musím druhým promíjet. Co poskytuji,
to získávám. Když chci získat odpuštění, musím je i dát. Také jsem viděla, že chování, které u
ostatních nejvíc kritizuji - a nejméně toleruji - je téměř vždycky moje vlastní chování; nebo se
bojím, že by být mohlo. Děsila jsem se dalších příkladů svých skutečných nebo skrytých
slabostí.
Přesvědčila jsem se, že světské žádosti působí opravdu rozkladně. Skutečný rozvoj se
odehrává v duchovní sféře a lidské záležitosti, jako jsou vášně a nezřízené chutě, duši dusí.
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.37 vesmirni-lide.cz)
Stanou se naším božstvem, které nás poutá k tělu, a tak ztrácíme volnost k prožívání růstu a
štěstí, které nám Bůh přeje.
Znovu mi bylo řečeno, tentokrát ne slovy, avšak přesto srozumitelně, že nejdůležitější věc,
kterou mohu v životě udělat, je milovat druhé jako sebe samu. Ale milovat druhé znamená
nejdřív milovat sebe. Jsou ve mně Kristův charakter a světlo - on to viděl ! - a také já je v sobě
musím nalézt. Ten příkaz jsem poslechla a objevila jsem, že jsem v duši potlačovala svoji
přirozenou schopnost lásky. Musela jsem ji nechat zase rozzářit.
Přehled mého života skončil. Muži seděli naprosto tiše a vyzařovali ke mně svou lásku. Spasitel
tu stál, usmíval se a radoval se nad mými pokroky. Muži se na mě znovu obrátili: „Ještě jsi
nenaplnila své poslání na Zemi. Musíš se vrátit. Ale nebudeme tě nutit. Rozhodnutí je na tobě.“
Ani jsem nezaváhala a odpověděla jsem: „Ne, ne. Nemohu se vrátit. Patřím sem. Tady jsem
doma.“ Stála jsem tam odhodlaně a věděla jsem, že mě nic a nikdy nedokáže přimět, abych
odešla. Jeden z mužů promluvil, také zarputile: „Neskončila jsi svoji práci. Bude nejlepší, když
se vrátíš.“ NehodIaIa jsem jít zpátky. Jako dítě jsem se naučila vyhrávat takové souboje, takže
jsem teď použila všech svých zbraní. Vrhla jsem se na zem a rozplakala se.
„Nepřijdu tam,“ vzlykala jsem, „a nikdo mě k tomu nedonutí ! Zůstávám přesně tam, kam
náležím. Se Zemí jsem skončila !“
Ježíš stál napravo ode mne a stále z něj vyzařovalo jasné světlo. Přistoupil blíž a já cítila jeho
účast. Ale míchalo se do ní i pobavení. Stále měl ze mě radost a chápal mé rozpoložení. Cítila
jsem jeho pochopení pro moji touhu zůstat. Vstala jsem. Promluvil k radě: „Ukažme jí, v čem
spočívá její poslání.“ Pak se ke mně obrátil: „Poznáš svoje úkoly, aby ses mohla rozhodnout.
Ale potom se už musíš vyjádřit, jestli se na Zem vrátíš. V tom případě zapomeneš své úkoly i
většinu toho, co jsme ti ukázali.“
Váhavě jsem souhlasila. Pak jsem se dozvěděla vše o své misi.
Nakonec jsem pochopila, že se musím vrátit. Ačkoli jsem nenáviděla skutečnost, že odejdu z
tohoto nádherného světa lásky a světla do těžkostí a nejistoty, nezbytnost mého poslání mě k
návratu donutila. Ale nejprve jsem od všech přítomných včetně Ježíše získala slib. Museli se
zavázat, že v okamžiku, kdy svůj úkol splním, mě vezmou domů. Nemínila jsem trávit na Zemi
ani minutu navíc. Můj domov byl u nich. Souhlasili s těmito požadavky a začali připravovat můj
návrat.
Spasitel ke mně přišel, aby mi pověděl, jak ho moje rozhodnutí potěšilo. Připomněl mi, že si na
Zemi nebudu pamatovat nic z toho, co se týká mého poslání. „Během pobytu na Zemi se
nesmíš zabývat obsahem své mise,“ upozornil mě. „Všechno má svůj čas“.
Ach, jak dobře mě zná ! Věděla jsem, že kdybych své úkoly znala, splnila bych je co nejrychleji
a asi neúspěšně. Spasitelova slova se naplnila. Podrobnosti mého poslání se mi vypařily z
paměti. Nezbyla ani stopa, a po pravdě řečeno, ani jsem se tím nechtěla zaobírat.
Vzhledem k Pánově slibu, že mě k sobě vezme v okamžiku, kdy budu se vším hotová, mi stále
znějí v uších jeho poslední slova: Dny na Zemi jsou krátké. Nebudeš tam dlouho a zase se
vrátíš.
(19)
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.38 vesmirni-lide.cz)
Rozloučení
Náhle mě obklopily tisíce andělů. Překypovali radostí a byli nadšení mým rozhodnutím vrátit se.
Volali sláva, dodávali mi odvahu a podporovali mě svou láskou.
Jak jsem se rozhlížela kolem, srdce se mi rozplývalo láskou, kterou jsem od nich přijímala.
Začali zpívat. Žádná hudba, kterou jsem kdy slyšela (ani zpěv v zahradě), se k tomu nedal
přirovnat. Bylo to nádherné, mohutné, plné úcty a jen pro mě. Zpívali spontánně, ne to, co se
naučili, ale co v tom okamžiku věděli a cítili. Měli čisté hlasy a každý tón zněl jasně a sladce.
Nepamatuji si tu píseň, ale řekli mi, že je zase uslyším. Plakala jsem, ponořila se do jejich lásky
a božské hudby těžko jsem mohla uvěřit, že tak nevýznamná duše jako já se může stát
předmětem takového zbožňování. Vím, že na věčnosti není nikdo bezvýznamný. Každá duše
má nekonečnou cenu. Jak můj duch kypěl pokorou a vděčností, naposled jsem se dívala na
zeměkouli.
Miliardy lidí se rvaly o život. Všichni chybovali, zažívali příjemné chvíle, hledali lásku, truchlili
nad smrtí. Nad nimi se vznášeli andělé, znali lidi podle jména a pečlivě je hlídali. Těšili se z
vykonaného dobra a chyby jim způsobovaly žal. Vznášeli se nad lidmi, aby jim mohli pomoci,
ukázali jim směr a chránili je. Skutečně můžeme přivolat tisíce andělů, pokud o to požádáme s
vírou. Všichni jsme si v jejich očích rovni, velcí nebo malí, nadaní či postižení, vůdci nebo
přívrženci, svatí či hříšníci. Všichni jsme pořádně a starostlivě hlídaní. Jejich láska nás nikdy
neopouští.
Výhled se uzavřel a já jsem se naposled podívala na svoje věčné přátele, dvě ženy, které mě
provázely, tři věrné anděly strážné a na mnohé další, které jsem znala a milovala. Byli vznešení,
úžasní, nádherní - a to jsem pouze nahlédla do jejich duší. Bylo mi dovoleno uvidět jen předsálí
ráje, pouhou část nebeského domova. Znalosti sahající za hranice naší nejbujnější fantazie jsou
i v srdcích těch, kteří tam přebývají. Očekávají nás tam plány, cesty a pravdy, některé starší než
svět a další, které teprve stvoříme. Ukázali mi jen záblesk nebes a já si to navždy uchovám jako
poklad. Věděla jsem, že zpívající andělé, kteří mi naplnili srdce láskou, budou posledním
nebeským zážitkem. Jak stále vyjadřovali svoji lásku a podporu, rozplakala jsem se. Odcházela
jsem domů.
(20)
Můj návrat
Nerozloučili jsme se; prostě jsem se zase ocitla v nemocničním pokoji. Dveře byly stále
pootevřené, světlo nad umyvadlem blikalo a na posteli pod prostěradlem leželo mé tělo. Zůstala
jsem ve vzduchu a dívala se na ně. Narůstal ve mně odpor. Vypadalo studené a těžké a
připomínalo mi starou kombinézu protaženou blátem a špínou. Pro srovnání, cítila jsem se, jako
bych si musela po dlouhé a osvěžující koupeli obléknout těžké, studené a špinavé oblečení. Ale
já jsem věděla, že to musím udělat - slíbila jsem to - a musela jsem spěchat. Kdybych o tom
přemýšlela ještě o vteřinu déle, ztratila bych odvahu a utekla. Můj duch rychle vklouzl do těla.
Hotovo; šlo o přirozený proces, nad kterým jsem neměla téměř žádnou kontrolu.
Nepohodlná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné. Začala jsem se uvnitř chvět jako zasažená
elektrickým proudem. Opět jsem cítila tělesnou bolest a slabost. Propadla jsem neutišitelné
depresi. Po radostné duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.39 vesmirni-lide.cz)
Jak jsem tam ležela uvězněná v těle, objevili se vedle postele mí tři pradávní přátelé. Mí drazí
mniši, mí
strážní duchové přišli, aby mě potěšili. Byla jsem tak strašně slabá, že jsem je nemohla
pozdravit, jak bych chtěla. Byli posledním poutem k prostředí lásky a čistoty, odkud jsem se
vrátila, a z hloubi srdce jsem jim chtěla jít naproti a poděkovat za jejich věčné přátelství a lásku.
Chtěla jsem znova říci: Miluji vás. Ale dokázala jsem jen upřeně na ně hledět očima plnýma slz
a doufala jsem, že mi porozumí.
Nebylo potřeba mluvit, vše pochopili. Stáli tiše vedle mne, dívali se mi do očí, vysílali ke mně
svoji lásku a naplňovali mě odvahou, která překonávala všechnu bolest. Několik nádherných
vteřin jsme si hleděli do očí a komunikovali ze srdce k srdci. V těchto okamžicích mi předali
poselství, které budu navždy uchovávat jako svaté znamení našeho věčného přátelství. Jejich
přítomnost a slova mě úžasně uklidňovaly. Věděla jsem, že znají nejen mé pocity, ale i cesty
mého nového života, bolest ze ztráty jejich lásky, kterou budu muset překonat, nespokojenost z
návratu, obtíže na pouti, která mě čeká. Moje rozhodnutí je těšilo. Vybrala jsem si správně. Ale
teď říkali, „si na chvilku odpočiň.“ Vyzařovali uklidňující a utišující pocity, které mě zaplavily.
Okamžitě jsem upadla do hlubokého ozdravného spánku. Cítila jsem, že mě obklopuje krása a
láska.
Nevím, jak dlouho jsem spala. Probudila jsem se ve dvě hodiny v noci. Od mé smrti utekly víc
než čtyři hodiny. Nevím, kolik času jsem strávila v duchovním světě, ale čtyři hodiny se nezdály
dost dlouhé na to, co všechno jsem zažila. Netušila jsem, jestli se mě mezitím pokoušeli oživit,
dokonce ani to, jestli se na mě byl někdo podívat. Cítila jsem se odpočinutá, ale pořád jsem ze
sebe nemohla setřást hlubokou depresi. Připomínala jsem si své zážitky, všechno jsem si
nechávala proběhnout hlavou a udivovalo mě, že jsem navštívila Stvořitele světa a spočinula v
jeho náruči. Vzpomínka na vědomosti, které jsem v jeho přítomnosti nabyla, mě posilovala.
Věděla jsem, že jeho světlo mi bude neustále dodávat silu a uklidňovat mě, když to budu
potřebovat.
Právě jsem zavírala oči a chtěla usnout, když jsem zaznamenala u dveří nějaký pohyb. Vzepřela
jsem se na lokti, abych lépe viděla. Nějaké stvoření strčilo hlavu do místnosti. Strachy jsem se
přikrčila. Pak se objevilo další. Vypadalo tak ohyzdně a podivně, že si to nedokážete představit.
Vešlo jich celkem pět. Byla jsem úplně ochromená hrůzou. Byli to napůl lidé, napůl zvířata malé
svalnaté bytosti s dlouhými drápy nebo nehty a divokými, a přece lidskými tvářemi. Jak se ti
tvorové blížili, bručeli, vrčeli a syčeli. Sálala z nich nenávist a věděla jsem, že mě chtějí zabít.
Pokoušela jsem se vykřiknout, ale byla jsem buď moc slabá, nebo příliš vyděšená. Přiblížili se
asi na dva metry, ale já jsem byla naprosto bezmocná.
Náhle mě přiklopila veliká kupole světla skoro jako ze skla a ty stvůry prudce vyskočily, snad
že poznaly, co jim hrozí. Zuřivě mlátily do toho poklopu a snažily se na něj vyšplhat, aby získaly
výhodnější postavení. Ale kupole mě chránila, protože byla příliš vysoká, aby se na ni mohly
vydrápat. To je pouze víc rozběsnilo. Ječely, vřískaly, klely a prskaly. Cítila jsem se v posteli
jako v pasti, a to mě hrozně děsilo. Příšery byly neoblomné a já jsem nevěděla, jestli moje
ochrana vydrží. Vždyť jsem ani netušila, co to je.
Když už jsem si myslela, že to déle nesnesu a strach mě málem udolal, objevili se moji tři
zbožňovaní andělé. Mniši vstoupili dovnitř a obludy uprchly. Andělé mi řekli, abych se nebála,
protože jsem pod ochranou. Vysvětlili mi, že ďábla rozzuřilo mé rozhodnutí vrátit se na svět.
Proto poslal mocné démony, aby mě zničili. Kupole mě bude obklopovat až do konce mého
pozemského života. Démoni se prý asi objeví znovu. Možná je uvidím a uslyším, ovšem poklop
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.40 vesmirni-lide.cz
mě bude ochraňovat. „Také věz,“ prohlásili, „že jsme pořád blízko tebe, abychom tě chránili a
dodávali ti odvahu.“ Za okamžik, k mému zármutku, byli pryč.
Tehdy mě navštívili naposled. Láskyplně jim říkám mniši, ale jsou to mí tři nejlepší přátelé na
věčnosti.
Dychtivě jsem toužila po dni, kdy se znovu obejmeme a obnovíme naše věčné přátelství.
Příšery se vrátily poté, co andělé odešli, ale kupole je držela stranou. Natáhla jsem se po
telefonu a zavolala manželovi. Začala jsem mu vysvětlovat, že jsou tady v pokoji démoni. Myslel
si, že mám halucinace, a předal sluchátko jedné z dcer, aby si se mnou povídala, zatímco
spěchal do nemocnice. Za deset minut Joe vešel do dveří. Nemohl ty obludy vidět, ale přistoupil
k mé posteli a držel mě za ruku, když jsem se mu snažila povědět, co se stalo. Potvory to za
chvilku otrávilo a opět odešly. Té noci se už neobjevily. Ulevilo se mi a postupně jsem se
uklidňovala. Pokusila jsem se Joeovi vyprávět něco málo o své zkušenosti ze smrti.
Nezacházela jsem příliš do podrobností, ale pochopil, že se událo cosi významného. Překypoval
láskou a účastí. Andělé sice odešli, ale zůstal tady Joe, aby mě uklidňoval a chránil. Jeho cit
nebyl tak mocný jako láska andělů či Krista, ale i tak to bylo nádherné a velmi povzbuzující. Naše
pozemská láska je snad nedokonalá, ale přesto má velkou schopnost léčit a pomáhat.
Joe zůstal u mě, nicméně během té doby můj duch cestoval mezi oběma světy, jako by návrat
nebyl trvalý. Pamatuji se, že mě lékaři a sestry ošetřovali; nevím, co dělali, ani jak dlouho to
trvalo. Cítila jsem v jejich úsilí napětí a znepokojení. Stále jsem odcházela do duchovní říše a
viděla jsem v obou světech mnoho krásných věcí. Pak jsem zažila další úžasnou zkušenost, ne
však ve formě vize, ale návštěvy.
Do pokoje vstoupila překrásná holčička. Byly jí tak dva až tři roky a bylo to jediné dítě, se kterým
jsem se v duchovním světě setkala. Obklopovalo ji zlatavé světlo, které zářilo všude tam, kam
šla. Zdálo se, že ji silně přitahuje Joe. Když lékaři a sestry na chvilku odešly, zeptala jsem se ho,
zda ji vidí. Neviděl. Měla půvab baletky, chodila skoro po špičkách a její něžná gesta
připomínala tanec. Okamžitě mě dojala její přirozenost a štěstí. Přistoupila k Joeovi a stoupla si
na špičku jeho boty. Balancovala na jedné nožičce, druhou zanožila jako tanečnice a nahnula se
dopředu, aby dosáhla do boční kapsy jeho kalhot. Ten pohyb mě fascinoval. Zeptala jsem se jí,
co dělá. Otočila se a rozpustile se smála. Pochopila jsem, že mě slyšela. Ale neodpověděla.
Vnímala jsem její vnitřní radost a zaplavil mě pocit ryzího a obrovského štěstí. Potom mi zmizela
z očí a už se neukázala, ale byla jsem si jistá, že na ni nikdy nezapomenu.
Dalších několik hodin mi lékaři a sestry věnovali mnohem víc péče než minulou noc. Joe ani já
jsme jim neřekli o mém zážitku jediné slovo. Ráno mi jeden doktor povídá: „Opravdu jste prožila
včera v noci těžké chvíle. Můžete mi říci, co jste cítila ?“ Nedokázala jsem se o své zážitky
podělit, tak jsem odpověděla, že jsem měla noční můry. Bylo pro mě těžké mluvit o cestě za
hranice světa. Vždy jsem víc nechtěla svěřit ani Joeovi. Povídáním jako by se zkušenosti ředily.
Ten zážitek byl pro mě posvátný. Během dalších pár týdnů jsem o tom vyprávěla Joeovi a
starším dětem. Od začátku mě chápali a rozptýlili všechny mé obavy. Měla jsem se v příštích
letech naučit spoustu nového. Po pravdě řečeno, následujících pár let bylo nejtěžším obdobím v
mém životě.
(21)
Zotavování
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.41 vesmirni-lide.cz)
Propadla jsem hluboké depresi. Nemohla jsem zapomenout na krásu a klid duchovního bytí a
hrozně jsem se tam chtěla vrátit. Svět se kolem mě točil a já jsem se děsila života, občas se mi i
hnusil a modlila jsem se, abych zemřela. Prosila jsem Boha, aby mě vzal domů, aby ze mě sňal
povinnost žít tady a plnit neznámé poslání. Trpěla jsem agorafobií, takže jsem se bála vyjít z
domu. Pamatuji se, jak jsem se dívala z okna na poštovní schránku a přála si, abych měla dost
odvahy k ní dojít. Uzavírala jsem se do sebe a pomalu zmírala. Třebaže mě Joe a děti úžasně
podporovali, unikala jsem od nich pryč.
Nakonec to byla právě láska k rodině, která mě zachránila. Uvědomila jsem si, že ve své
sebelítosti jsem k nim nespravedlivá. Musela jsem mít zase radost ze života. Donutila jsem se
nechat duchovní svět za sebou a pohnout se vpřed. Přiměla jsem se vyjít ven a postupně jsem
se zapojila do práce pro děti - aktivity ve škole, dobročinná činnost, církevní skupina, táboření,
rodinné dovolené a tak dále. Neudálo se to naráz, ale postupně jsem zase chtěla žít. Ačkoli
moje srdce nikdy úplně neopustilo duchovní svět, láska k světskému bytí opět rozkvetla a stala
se silnější než kdy předtím.
Pět let po zážitku smrti jsem zatoužila vrátit se do nemocnice a dozvědět se, co se mi asi
přihodilo z medicínského hlediska. Lékaři mi nikdy nic neřekli, a já se ani neptala. Vyprávěla
jsem o svých zkušenostech pár přátelům a všichni reagovali téměř totožně: „Ale věděli lékaři, že
jsi zemřela ?“ Nepotřebovala jsem jejich potvrzení, že jsem zemřela - řekl mi to Ježíš sám - ale
moji blízcí se chtěli dozvědět víc. Domluvila jsem si schůzku se svým operatérem. Čekárna byla
přeplněna ženami a sestra mi řekla, že pan doktor přijde později. Cítila jsem se zahanbena tím,
že zneužívám jeho drahoceného času, protože ostatní ho potřebují víc než já. Ale stejně jsem
zůstala a nakonec mě uvedli dovnitř.
Když jsem vešla, hned mě poznal a zeptal se, jak mi může pomoci. Připomněla jsem mu
operaci. Odpověděl, že se na ni pamatuje. Vysvětlila jsem mu, že potřebuji znát pravdu o všech
komplikacích, které nastaly tu noc po zákroku. Chtěl vědět proč. Začala jsem vyprávět svůj
zážitek. Uběhlo pětačtyřicet minut. Čekárna byla přeplněná čekajícími pacientkami, ale lékař se
ani nehnul. Skončila jsem tím, že nechci žádný soudní proces; jen se chci dozvědět, co se stalo,
protože to pro mě hodně znamená. Beze slova přistoupil ke skříni se spisy. Když se otočil, měl v
očích slzy. Tehdy v noci opravdu nastaly nějaké komplikace; na chvilku mě ztratili, ale řekli si, že
bude lepší, když mi nic nepovědí. Během operace jsem krvácela a zdá se, že další krvácení se
objevilo v průběhu noci. V době mé smrti se právě měnily směny, a protože jsem zůstala bez
dozoru, nevědí přesně, na jak dlouho jsem zemřela. Lékař a sestry mě začali oživovat, ráno mi
dali injekci, léky a transfúze. Lékařova slova mě potěšila, vždyť se zdravotní personál snažil ze
všech sil.
Zeptala jsem se ho, proč pláče. Prý to jsou slzy štěstí. Nedávno ztratil milovanou bytost a můj
příběh mu dal novou naději. Mé vyprávění o světě za naším mu poskytlo útěchu. Také si
pamatoval podobný dávný zážitek jiné své pacientky, mnoho podrobností se shodovalo.
Uklidnilo ho, že život nekončí smrtí a že se znovu setká se členy své rodiny. Ujistila jsem ho, že
existuje zásadní důvod k naději na úžasný posmrtný život - život mnohem nádhernější, než si
dovedeme představit.
Opustila jsem jeho ordinaci a cítila se svobodná. Mohu na podrobnosti mého tělesného skonu
navždy zapomenout. Ostatně mohu říci to, co jsem vždycky věděla: „Ve skutečnosti jsem
zemřela a vrátila se.“
(22)
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.42 vesmirni-lide.cz)
Můj neobyčejný anděl
Rok po návštěvě operatéra, šest let po operaci, telefonovala moje sestra Dorothy a vyprávěla mi
neobvyklý příběh. Řekla mi o těhotné ženě, jíž bude dítě odňato k adopci. Ona i její manžel jsou
alkoholici a jedno dítě jim už odebrali. Naneštěstí má rodina, která si vzala to první, příliš mnoho
potomků, takže už nemůže přijmout další. Protože miminko je původní Američan, chtějí je
umístit v indiánské, nejlépe ve velké rodině.
Dorothy věděla o mé depresi a napadlo ji, že péče o další dítě – to by bylo osmé – aby mi mohla
pomoci vrátit se do normálního života. Řekla mi, že potřebují někoho, kdo by se o dítě několik
měsíců staral. Probrala jsem to s Joem a rodinou a ačkoli jsem se právě zapsala ke studiu na
vysoké škole, ta nabídka mě zaujala. Dcera Cheryl byla těhotná a slíbila, že mi bude chodit
každý den pomáhat, čímž si také zvykne na péči o novorozeně. Joe poznamenal, že mu nebude
vadit zase chovat v náruči miminko - našemu nejmladšímu bylo dvanáct. Souhlasila jsem, a
sociální pracovnice zanedlouho přivezla sladkou holčičku. Všechno jsem pro ni připravila. Našli
jsme starou kolébku, kterou jsme schovávali pro vnoučata, a další drobnosti po našich dětech.
Okamžitě jsem k ní přilnula a vytvořila tak pouta, která je nesmírně těžké rozlomit. Stále jsem si
připomínala, že nás brzy opustí. Ale to, co mi velel rozum, srdce odmítalo.
Byla veselá, bystrá a neustále se chtěla chovat. Když se necítila dobře nebo chtěla potěšit,
zavrtala si nosík do mého krku a nechala si dýchat na obličej. To ji často uklidnilo, když už nic
jiného nepomáhalo. Ráno ji naši chlapci, kterým bylo dvanáct a čtrnáct let, brali z kolébky,
odnášeli do obývacího pokoje a hráli si s ní.
V deseti měsících začala chodit a její olivová plet‘ byla zdravá a lesklá jako u žádného jiného
dítěte. Každé ráno jsem ji natírala pleťovým mlékem, až byla její kůže jemná jako hedvábí. Moc
ráda jsem si k ní během dne voněla. Milovala jsem ji stále víc a víc a brzy jsem zapomněla, že
není moje.
Když jí bylo deset a půl měsíce, zavolala nám sociální pracovnice, že pro ni našli v jiném státě
novou rodinu. Adoptivní rodiče si ji za několik dní vyzvednou. Omráčilo mě to. Joe a já jsme
předtím podepsali smlouvu, že nebudeme usilovat o osvojení, ale teď jsem byla zoufalá. Po
celou dobu jsme věděli, že nemůže být naše, nicméně i tak jsem prožívala nejhorší utrpení, jaké
může matku postihnout. Ztrácela jsem dítě.
Strnule a nepřítomně jsem balila její věci. Lidé na mě mluvili, ale neslyšela jsem je. Kladla jsem
si otázky, na které jsem nenalézala odpovědi. Nikdy by mě nenapadlo, že mohu k někomu tak
citově přilnout – tolik milovat. Jak jsem to mohla dovolit ? Kam se poděla moje odvaha nechat ji
jít ?
Přijeli její noví rodiče a já jsem ji nesla k autu. Nejdřív si myslela, že někam jedeme. Šťastně se
ke mě tulila a říkala zbytku rodiny „pa-pa“. Byli stejně ohromení jako já. Adoptivní rodiče mlčky
čekali ve voze. Byla jsem jim za to vděčná. Nikdo nedokázal najít slova, která by mě utěšila.
Když k ní její nová matka vztáhla ruce, cítila jsem srdce až v krku. Chtěla jsem s malou utíkat,
běžet a nikdy se nezastavit, ale nohy mi zdřevěněly. Podlamovala se mi kolena.
Malá si uvědomila, že ji berou pryč ode mne a začala křičet. Srdce mi pukalo. Auto odjíždělo a já
jsem se nemohla pohnout. V duši mě pálil pohled na moji malou holčičku, která plakala a
vztahovala ke mně ručičky. S nářkem jsem vběhla do domu. Ten obraz mě spaloval. Mučil mě
celé následující měsíce.
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.43 vesmirni-lide.cz)
Celý dům mi ji připomínal. Piano, u něhož ráda sedávala a předstírala, že je maminka, ohrádka
plná hraček, dětská postýlka s prázdnou lahví. A nejvíc ticho.
Po třech měsících jsem to už nevydržela a poprosila jsem Boha, aby mi ji vrátil. Vzpomínky na
ni byly příliš hluboké, příliš čerstvé, příliš bezútěšné. Nikdo o ní nemluvil, ale celá rodina trpěla;
všichni jsme ji potřebovali. Jednou v noci, když jsem byla úplně na dně, protože jsem si
uvědomila, že se nevrací, jsem se modlila za její novou rodinu. Žádala jsem Otce na nebesích,
aby je obdařil schopností udělat ji šťastnou. Chtěla jsem, ať jí požehná, aby dokázala přijmout
nové prostředí i najít klid v uši a štěstí. Z hloubi srdce jsem se modlila za tu rodinu a jejich
půvabnou dcerku. Nakonec jsem s ocitem, že je vše v Božích rukách, usnula.
V noci mě probudil posel stojící u mé postele. Věděla jsem, že přišel z duchovního světa.
Oznámil mi, že záležitosti kolem mého děcka nejsou v pořádku a že se mi vrátí. Prozradil mi, že
mi někdo zavolá a řekne: Mám pro tebe dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy. Zbytek
noci jsem probděla.
Příští dva týdny jsem neopouštěla dům. Kdykoli zazvonil telefon, skočila jsem po něm
v očekávání, že je to ten hovor, na který čekám. Pověděla jsem o poslovi Dorothy, ale
nedokázala jsem to prozradit zbytku rodiny, natož Joeovi. Měla jsem pocit, že jsem pokoušela
jejich trpělivost až dost. Dokonce i Dorothy o mně začínala pochybovat.
Jednou ráno zazvonil telefon a zřetelně jsem slyšela slova: „Betty, tady Ellen. Mám pro tebe
dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy“. Posadila jsem se a zakřičela: „Počkej ! Počkej
minutku !“ Myslela jsem si, že sním. Vyběhla jsem z postele, podívala se do zrcadla, abych se
ujistila, že nespím. Pak jsem popadla sluchátko a řekla: „Dobrá, poslouchám.“ Srdce mi bušilo
tak prudce, až mi tepaly ušní bubínky. Hlas pokračoval a oznámil mi, že moje dítě je
v nemocnici. „Nemohla si na novou rodinu zvyknout,“ vysvětlovala mi Ellen, „a stále plakala.
Byla jsi její maminka deset měsíců a ona tě hledala.“
Ellen pokračovala a sdělila mi, že jak dítě pořád plakalo, nervozita rostla a jednou v noci se její
rodiče v alkoholickém opojení rozzuřili, zbili ji a shodili ze schodů. Potom ji nechali odvézt do
nemocnice a opustili ji. Leží v kritickém stavu už dva týdny. Nereaguje na léčení a lékaři
usoudili, že v tomto citovém rozpoložení by se nikdy nemusela uzdravit. Nakonec Ellen řekla:
„Betty, jsi naše poslední naděje. Vím, že po tobě chceme hodně, ale mohla bys ji vzít na chvíli
zpátky, aspoň dokud se jí nepovede lépe ?“
Cítila jsem, že omdlím, nemohla jsem popadnout dech. Zeptala jsem se: „Můžu ti zavolat zpátky
?“ A zavěsila jsem. Bylo půl osmé a Joe už odešel do práce. Běžela jsem po schodech a křičela
na děti. Řekla jsem jim, že mám nádhernou novinu, ale pak jsem nedokázala pokračovat. Stáhlo
se mi hrdlo a nevydala jsem ani hlásku. Děti mě následovaly k telefonu a poslouchaly, když
jsem volala Joeovi a snažila se mu povědět, co se stalo. Řekl, že bude hned doma. Mluvil
klidněji než já, a to mě upokojilo. Trochu jsem ožila a uvědomila jsem si, že jsem Ellen
neodpověděla, v tom rozčilení jsem vlastně jen zavěsila. Vytočila jsem její číslo. Propadla jsem
panice, že jsem jí špatně rozuměla. Co když to všechno byl omyl ? Jakmile se ohlásila,
požádala jsem ji, aby mi všechno ještě jednou zopakovala. Pověděla mi to znovu a dodala, že
poletí do města, kde to opuštěné dítě leží. Chtěla jsem cestovat s ní, ale odmítla to. Prý by to
nebylo vhodné. Mám počkat doma. Ale prozradila mi, kde malá je. Takže hned jak zavěsila,
zavolala jsem cestovní kancelář a zařídila si letenku na stejný let. Zatelefonovala jsem Ellen
ještě jednou a oznámila jí, že letím s ní. Neochotně souhlasila, že se sejdeme na letišti. Jiný
V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.44 vesmirni-lide.cz
sociální pracovník se s námi setká na tamním letišti a přinese dítě s sebou. Cesta byla
nekonečná. Jakmile nás nechali vyjít z letadla, běžela jsem do odbavovací haly a začala v davu
hledat svoji malou.
Hledala jsem muže s děckem, ale nemohla jsem je najít. Začínala jsem šílet. Věděla jsem
přesně, jak holčička vypadá, tak proč jsem ji nemohla objevit ? Pak jsem je zahlédla, ovšem
dítě v jeho náruči se vůbec nepodobalo tomu obrazu, který jsem uchovávala v paměti. Ale stejně
jsem věděla, že je to ona. Slyšela jsem svůj křik, jak jsem k nim běžela a natahovala po ní ruce.
Dítě bylo úplně holohlavé, až na pár chomáčků vlasů. Měla oteklé oči, roztržené obočí a
modřinu na oku. Okamžitě mě poznala a těsně mě obemkla jak ručičkama, tak nožkama. „Co ti
to udělali ? Co ti to udělali ?“ naříkala jsem. Sociálního pracovníka ta cizí plačící žena, která mu
vytrhla dítě z náruče, překvapila. Mezitím přišla Ellen a ujistila ho, že je všechno v pořádku, že
jsem matka dítěte.
Joe a všech šest dětí nás při návratu čekalo na letišti. Oči se jim rozšířily údivem a naplnily
slzami, když spatřily ten malý uzlíček v mém náručí. Holčička je poznala a šla ochotně ke
každému z nich, jak se natahovali, aby ji mohli pochovat. Ale zůstala u každého jen chviličku a
mezitím jsem ji vždy musela vzít k sobě. Přilnula ke mně, jako by její život závisel na mé existenci.
Příštích pár měsíců mě nespustila z očí. Uvědomovali jsme si, jak moc utrpěly její křehké city
Nemluvila, odmítala chodit a její obličej zůstával bez výrazu. Vydávala zvuky pouze tehdy, když
jsem ji opustila. To plakala tak dlouho, dokud jsem se nevrátila. Nakonec jsem ji zabalila do
osušky a připevnila si ji k tělu, abych mohla vykonávat domácí práce. Takto svázané jsme
strávily několik měsíců, Postavila jsem její postýlku vedle své postele a brzy uléhala, protože
odmítala jít spát, když jsem neležela vedle ní. Zpočátku postýlka stála těsně vedle mého lůžka a
rukou prostrčenou mezi příčkami jsem ji držela za ručičku, dokud neusnula. Každou noc jsem
postýlku odsunula kousek dál, až za pár měsíců nakonec dokázala spinkat na druhé straně
pokoje.
Najali jsme si s Joem advokáta, aby okamžitě podnikl kroky k adopci. Objevili jsme, že vedle
zjevných poranění a podlitin utrpěla zlomeninu ruky, byla dehydrovaná, podvyživená a místa,
kde jí vyrvali chumáče vlasů, se jí zanítila, Její duševní stav se dal jen odhadnout, ale její
zoufalá závislost na mně a odpor k ostatním svědčil o hluboké nedůvěře. Lékaři prohlásili, že její
zdraví závisí na trvalém a stálém rodinném zázemí, které jsme jí poskytli.
Soud prošel případ a zvážil všechny důkazy. Rozhodnutí přišlo brzy. Byla naše. Joe jí chtěl
změnit jméno, dá jí prý to nejhezčí, které zná. Ačkoli jsem protestovala, rodina mě přehlasovala.
Nemohli si nevšimnout podoby našich osobností a našeho hlubokého vztahu. Oficiálně dostala
jméno Betty Jean, podle mě, své nové matky.
Malá Betty se plně tělesně a duševně zotavila, když jí bylo dva a půl roku. Zase se z ní stalo
nejmilejší a nejhravější dítě v domě. Neustále nás překvapovala svým bystrým smyslem pro
humor. Jednou odpoledne přiběhla k Joeovi. Rozpustile se usmívala, zatímco se postavila na
špičku Joeovy boty, jednu nožičku zanožila a udržovala rovnováhu jako baletka. Natáhla se, aby
se dostala do boční kapsy jeho domácích kalhot. Zamrazilo mě, jak se mi vybavila ta
vzpomínka. Betty se smála a já jsem po letech zase slyšela hlas malé holčičky, která mi dělala
společnost v nemocničním pokoji, když mi nebe a země splynuly v jedno. Pak jsem uviděla a
pochopila víc. Vybavil se mi obraz mladé ženy, vzpomínka na nádherného a rázného ducha
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.45 vesmirni-lide.cz)
čekajícího na odchod na Zem. Pamatovala jsem si ji jako mladou duši, ke které jsem měla
v minulém životě silná pouta, jednu z těch, jež mě v duchovním světě zaujaly nádherou a
energií. Chtělo se mi plakat z toho, jak všechno, co se týkalo toho nádherného anděla, do sebe
zapadalo. Směla jsem ji vidět jako dětského ducha. Vím, proč jsem jí byla ukázána jako dospělý
duch připravený k návratu na svět. Také chápu, že když jsem ji vinou operace dělohy nemohla
porodit, našla si jinou cestu, jak vstoupit do mého života. A také rozumím tomu, proč jsem si
vynutila, že si ji vezmu jako dítě. Jsme navždy ty nejbližší přítelkyně, o věky zkušeností za námi
a věky před námi.
Mezitím děti dospěly a většina z nich opustila domov. Založily si vlastní rodiny, vykročily po
svých vlastních cestách. Joe i já se jim stále snažíme v bolestných okamžicích pomáhat, ale
víme, že nikdy nemůžeme a ani nechceme - žít jejich životy. Chápeme, že jsou nebeská
stvoření jako my a jsou tady, aby prožily své pozemské zkušenosti. Nemůžeme odžít jejich
starosti, ani plánovat jejich radosti. Jediné, co můžeme dělat, je být jim rodinou. Vše, co
dokážeme, je milovat.
Od 18. Listopadu 1973 jsem si vybavila víc zážitků, ale odmítám se o ně podělit. Potřebovala
jsem osmnáct let a mnoho podnětů, než jsem dokázala své zkušenosti sdělit v této knize.
Všechno má svůj čas, pro tuto knihu nastal právě teď.
Občas bych chtěla vědět, co je mým posláním, ale pochopitelně žádné poznání nepřichází,
nedostanu žádnou odpověď. Bylo mi prostě vštípeno, že mám žít ve světle Ježíše Krista a po
celý život přijímat jeho lásku. Předpokládám, že když tak budu činit, dokážu všechno, co se
po mně žádá.
Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně
si pomáhali. Vím, že největší štěstí získáme jedině díky lásce. Viděla jsem nádhernou a skvělou
odměnu. Podrobnosti mého zážitku jsou důležité jen do té míry, že nám pomáhají milovat.
Zbytek jsou jen dodatky. Je to prostě otázka následování Spasitelova poselství, kterou vyslovil
naprosto jasně: „Nad vším je láska k druhým.“
Budu se o to stále pokoušet.
(23)
Americký bestseller o dvojnásobném zážitku klinické smrti
Poprvé prožila autorka tento tajemný, krásný okamžik v dětství a už tehdy pochopila, že ji
potkalo cosi mimořádného, co ovlivní její další život. Jako dítěti se jí nedostávalo lásky a pocitu
bezpečí ani v rodinném prostředí, ani ve škole, a snad právě proto tak silně toužila po vlastní
harmonické rodině. Po rozvodu zůstala sama se čtyřmi dětmi, ale nakonec se jí podařilo nalézt
nového partnera, který jí pomohl uskutečnit její sen o šťastné rodině. Za několik let - po obtížné
operaci - prožila Betty J. Eadieová klinickou smrt podruhé. I tentokrát šlo o podivuhodnou
zkušenost, která jí přinesla pochopení smyslu života a jistotu o Boží lásce. Právě tento druhý
prožitek natrvalo pozměnil a obohatil její myšlení a osobnost, a v důsledku toho i její osud.
Ve své knize V náruči světla se čtenáři dělí o poznání, že pouze láska, porozumění,
laskavost, péče o druhé a pokora dávají našemu pozemskému životu smysl. Žijeme proto,
abychom milovali, rozdávali radost, chápali druhé a nesoudili je.
(V NÁRUČI SVĚTLA www.andele-svetla.cz www.46 vesmirni-lide.cz)
Poznámka zpracovatele na internet:
Když nějaký nakladatel knihy dává copyright na knihu, kde spoluautory jsou Bůh a Vesmírné
bytosti světla, znamená to pro každého pozemšťana, že TEXT TÉTO KNIHY MÁ ŠÍŘIT BEZ
JAKÉHOKOLIV OMEZENÍ. Nejedná se o šíření stejné originální (původní) knihy. Tedy, Bůh a
bytosti světla coby rozhodující spoluautoři si PŘEJÍ, aby tyto texty byly šířeny bez
jakéhokoliv omezení ! ! !
Přes 7000 stran a 3000 obrázků o Vesmírných lidech najdete na internetu:
www.vesmirni-lide.cz
www.vesmirnilide.cz
www.andele-svetla.cz
www.andelesvetla.cz
www.universe-people.cz
www.universe-people.com
www.cosmic-people.com
www.angels-light.org
www.angels-heaven.org
www.ashtar-sheran.org
www.himmels-engel.de
www.angeles-luz.es
www.angely-sveta.ru
www.anges-lumiere.eu
www.angelo-luce.it